Z Vrchlabí mám zkušenosti dvě, dva porody našich mrňousů. První (kluk) se narodil v červenci 2002 do vody, celkově vše proběhlo dobře. Během porodu se vyskytly drobné nesrovnalosti, ale následující perfektní poporodní péče ty detaily (a byly to opravdu spíš detaily) zahnala do skrytu. A tak jsme letos v dubnu vcelku bez váhání zamířili zpět do Vrchlabí. Porod byl lepší, zase do vody, zcela bezproblémový, pro mě i příjemně krátký.
Bohužel, naše malá princezna se narodila s Downovým syndromem, což nikdo předem netušil. Pokud by byla zdravá, opět bych asi pěla na poporodní péči ve Vrchlabí chválu, takhle jsem byla hodně zklamaná. Podezření na tuto diagnózu mi oznámili samotné (bez manžela) v sesterně s dveřmi otevřenými na chodbu. Vyžádali jsme si potom ještě rozhovor s primářem dětského oddělení, ten nám s manželem poskytl. A tím veškerá péče navíc skončila. Nikdo mi nenabídl pomoc psychologa, samostatný pokoj, nikdo se nesnažil usnadnit nám, či urychlit kontakt s oddělením hradecké genetiky, kam nás poslali (ať si to sami zařídíme). Nikdo si se mnou nepřišel popovídat, pokusit se zjistit, co opravdu prožívám. Nikdo naši holčinu nevyšetřil na srdeční vady (i když se zde vyskytují až v 50 %).
Prostě a jednoduše, podle našeho názoru zde vůbec nezvládli mimořádnou situaci. A mám takový pocit, že právě v takových chvílích se ukazují charaktery... Abych nekřivdila, jedna ze sester mi před odjezdem přišla říct několik hezkých vřelých vět.
Nevím samozřejmě, jak je to v jiných porodnicích, zprávy jiných mamin ve stejné situaci z jiných porodnic bývají někdy ještě horší. Velmi nás ale překvapilo, že porodnice honosící se lidským přístupem v našem případě obyčejně lidsky zklamala.