Vážená paní Štromerová,

k úvodu Vašeho dopisu Vám musím dát naprosto za pravdu, začala jsem (ač jako prvorodička) již mezi 18. a 19. týdnem cítit pohyby našeho malého (bylo to 3 dny před vánoci - moc hezký dárek) a mohu nyní s lehčím odstupem říci, že ultrazvuk už mě tolik nemrzí a i veškeré ty trpké pocity a křivda, které ze mne v daný okamžik po ultrazvuku vytryskly jsou vesměs pryč a na celou záležitost se dívám reálneji. Nyní končím 20.týden a po cestě autem kdy se to malému asi opravdu zjevně nelíbilo, cítil lehké chvění miminka i můj manžel (nebo alspoň tvrdil, že to zmítání také cítí).

Šlo asi o to, že jako prvorodička, která se na miminko vekmi těší a vše je pro ni nové, mnoho věcí asi prožívám někdy až moc do detailů a spousta věcí přeceňuji více než si zaslouží a než je reálné. Jak říká teď s oblibou můj manžel :"Jo, mamina nám teď brečí i u reklam".

Takže skutečně jsou jiné (a mnohem lepší)komunikační možnosti a i když jsem si ultrazvuk představovala jinak, když se zamyslím, skutečně mě asi teď spíš více zlobí to, že jsem byla manipulovaná loutka a také se zlobím na sebe, že jsem se nedokázala, jako normálně, ozvat a pronést své dotazy a přání.

Přiznávám se zároveň, že teď jsem již na další ultrazvuk pevně vyzbrojená a v 7. měsíci nikomu nic "nedaruji bez boje" - možná kdybych byla alespoň trochu připravena na to co mne může potkat, byla bych schopna reagovat jinak a bránit se - je to ale ta klasická situace - teď vím co jsem měla a neměla říci a nechat si líbit a v daný okamžik jsem prostě nebyla v daném množství lidí a chichotajících se studentů schopna reagovat - ale všichni se učíme.

Děkuji Vám za odpoveď a těším se na další příjemné zážitky, a ty nepříjemné (pokud ještě vůbec nějaké budou), které snad už zvládnu lépe.

Ing. Eva Střihavková