Ahoj Katko, taky jsem si vzpomnela na sve detstvi a na silenou nechut utirat nadobi, nekdy mi bylo az do place a mela jsem dojem, ze mi prave zivot utika mezi prsty...nenavidela jsem byt "k ruce", neco podat, pridrzet, prinest...ale presne jak pises, si pamatuji na moji prvni babovku - byl to muj napad, nasla jsem si recept, nakoupila suroviny, formu vypujcila od kamaradky - doma jsme babovky nepekli - koupila jsem dokonce takovy ten krajkovy papir, co se dava pod dorty - a bylo to prekvapeni, opravdu tajne, pro tatinka k svatku...a podobne tomu bylo, kdyz jsme mely u kamaradky na chalupe natrit plot, krome instrukce, jak namichat dobre barvu a kratkeho zauceni, jak se pouziva valecek, to uz bylo vsechno na nas a nikdo nam do toho nemluvil...mohly jsme se rozhodnout, kdy se do toho dame a kdy preci jen radeji pujdeme k rybniku, jestli to udelame za jeden den v plnem nasazeni od rana do vecera nebo za ctyri odpoledne, a to se mi moc libilo. Byla to fuska, a kolikrat se mi opravdu nechtelo, ale byla to nase vlastni prace, ne jen takove to podavej valecek, dones redidlo, vyper stetce a pospes si, a byla jsem na to nakonec docela hrda.....mimojine nas rodice moji kamardky poverili pripravit jednou veceri a to zase v podobnem stylu - nachali to vsechno na nas, poradili, ukazali a pak az statecne zasedli ke stolu s hotovym jidlem - a to byla docela odvaha a projev duvery - brambory jsem fakt presolila, ale maminka moji kamradky tvrdila, ze je to tak akorat....
tak uz se tesim na dalsi tvuj prispevek, je to moc prima, diky