Ráda bych se podělila o nepříjemnou zkušenost s pediatry na oddělení šestinedělí v nemocnici Bohunicích, má zkušenost je z dubna tohoto roku.

Na Velký Pátek odpoledne jsem spolu s Bětuškou a Františkou hrála dětské hry, venku se schylovalo k dešti. Po dlouhých suchých dnech začaly vyprahlou zemi skrápět první kapky prvního jarního deště. V ten samý okamžik se spustil "déšť" i z mého lůna. Přepadla mě náhlá euforie, velká radost i překvapení - naše děťátko se rozhodlo přijít na svět.

V bohunické porodnici nás přivítalo poklidné prostředí, neměla jsem ještě žádné citelné bolesti, v pohodě jsem přijala nabízený klystýr, trpěla jsem v konci těhotenství zácpou a nálev mi přinesl úlevu. Cítila jsem se velice dobře. Trošku mě trápilo pomyšlení, že tam takto strávím celou noc. Plodová voda stále odtékala, kontrakce byly sice pravidelné asi po dvou minutách, ale slabounké a krátké. Užívala jsem si teplé sprchy, příjemné muziky, nikdo nás nerušil.

Po třech takto strávených hodinách mě v pohodlném křesle s nohama opřenýma o velký relaxační balón natočila por. asistentka monitor. Po jeho odpojení jsem se chtěla zvednout a trošku se projít - chůze byla mimochodem při tomto porodu pro mě nejpohodlnější poloha, měla jsem pocit, že musím svůj porod "prochodit" - v tu chvíli velká síla uvnitř mého těla něco provedla, uvolnila, pustila, povolila (mé pocity) a začaly opravdové silné kontrakce, při kterých jsem opět chodila, opírala se o svého muže a cítila jsem tichou ale opojnou radost. Od té chvíle jsem byla jen já a mé bolesti, najednou a poprvé v životě jsem opravdu věděla co mám dělat, že tohle je ta chvíle, kdy mám vlézt do vany a napustit do ní horkou vodu, že tohle je ta chvíle, kdy mám zavolat porodní bábu - i když mi můj muž našeptával, že si miminko porodíme samy, já jsem cítila potřebu mít tam ještě nějakou ženu..., možná jsem i podvědomě toužila po jakémsi poradci, který mi řekne, tak jako při minulých porodech, co mám dělat... Paní Stáňa Burianová se však opřela o vanu a dívala se! V té chvíli jsem si naposled uvědomila, že je vše konečně, tak jak jsem vždy chtěla. Že si své dítě musím porodit sama, svou silou, svou láskou, svým tělem. Janíček se narodil do teploučké vody a do příjemného přítmí asi hodinu po té co mi začaly intenzivnější bolesti. Déšť venku neustával a provázel našeho klučíka po celou jeho první noc.

Tím však idylka rázem skončila! Naším přáním bylo, aby miminko po narození chvíli zůstalo pod vodou, aby pak na mém břiše mohlo čerpat spoustu užitečných sil z tepající pupeční šňůry. Jenže hned po narození našeho klučíka lovili z vody, hned poté už podávaly čísi ruce mému muži nůžky na přestřižení šňůry. Na náš pozdní protest se ozvalo suché konstatování, že při porodu do vody není nic z našich přání možné...A už zase někdo odnášel mé právě narozené miminko zabalit do přikrývek, aby prý neprochladlo. Cítila jsem jen, že má přece být u mě na břiše, ponořené v teplé vodě, že na všechno ostatní je spoustu času. Cítila jsem také velké opojení a nemožnost jakkoliv razantně reagovat na činy dětské sestry. Přičítám to také teplé vodě, která významně přispěla k mému zvláštnímu stavu. Nemohla jsem si to vše ani vychutnat, protože mě okolnosti nutily už zase rychle reagovat a myslet v reálu.

Chci tímto velice poděkovat a složit poklonu paní Stáně Burianové - naší porodní bábě. Velice si cením její schopnosti pozorovat a nezasahovat, její jemné podpory, i díky ní mám ze svého třetího porodu ten nejhezčí pocit.

Pan doktor se velice snažil, přesto na něm byla znát nechuť k našemu přístupu. Vadilo mi hodně, že při porodu z druhé strany vany byl opřený právě on. Potřebovala jsem ženu-porodní bábu a mého muže. Další cizí muž mi překážel, kdybych neměla jiné myšlenky, tak bych se i styděla...Velice nepříjemné bylo i poporodní gynekologické vyšetření - velice bolelo a ve vzácných chvílích mého "vytržení z reality" mi připadalo nepatřičné.

Dětské sestry a lékařky jsou stále přesvědčené, že rodiče neví, jak se mají o své dítě postarat. Zásadně neuznávají a neakceptují jakékoliv přání rodičů odporující jejich zajetým postupům. Náš zprvu vlažný a na přesvědčování založený přístup se musel změnit na razantní a neústupný, aby jsme byli schopni uhájit své požadavky.

K ambulantnímu porodu. Ze strany porodníků není problém, aby maminka odešla hned po porodu domů, potvrdili mi to přímo v bohunické porodnici. Pediatři však pouští děti nejdříve třetí den po porodu, den narození se nepočítá. Chtěla jsem si tedy domluvit předem s pediatry, aby nás hned po porodu pustili domů. Nechávala jsem tuto domluvu až na poslední chvíli, měla jsem jiné těhotenské trable, až mě porod překvapil nepřipravenou. Po porodu jsem proto zůstala přes noc v porodnici s tím, že se ráno pokusím dohodnout s pediatry, aby nás pustili. Nejsem vůbec typ člověka, který si dokáže tvrdě hájit svou, spíš se snažím řešit vše domluvou. V tomto případě musím přiznat, že jediná možná cesta v dnešní době je, obléknout sebe, dítě a oznámit nemocničnímu personálu, že si vážíme jejich péče, ale mi ji už nepotřebujeme a jdeme domů. Já jsem toto pochopila a dokázala až třetí den ráno. Stálo mě to hodně psychických sil, ale jsem teď ráda. Prohlášení pediatrů o tom, že na takové rodiče nejsou zvyklí, že jsme první případ s kterým se setkávají, že ohrožujeme své dítě, že nedokážeme zajistit potřebná vyšetření v domácím prostředí...svědčí o důležitosti zájmu ze strany rodičů o podstatné změny v péči o dítě a maminku na oddělení šestinedělí.

Nakonec musím napsat, že rodiče s naším přístupem - přirozený porod bez zbytečných vyšetření a medikamentů, citlivý přístup k narozenému miminku, brzký odchod z porodnice domů - nemají v dnešní sitaci jinou možnost než porodit doma (možná proto také mohou pediatři tvrdit, že naše požadavky jsou ojedinělé. Rodiče jako my jednoduše do porodnice vůbec nejdou..), nebo se smířit s tím, že budou muset čelit a nabourávat svými přáními stereotypní péči zdravotníků. Rádi bysme svou zkušenost dále využili. Chceme podat stížnosti na chování zdravotníků na odd. šestineděli bohunické porodnice na ministerstvo zdravotnictví, na všeobecnou zdravotní pojišťovnu, k veřejnému ochránci lidských práv.

Hanka Beránková

PS Nebudu mít možnost číst případnou diskusi, proto mi prosím pište přímo na adresu hanka.berankova@seznam.cz.