Jsem prvorodička,měla jsem strašný strach z porodu.Voda mi praskla večer ve 22.00 hod.Ihned jsme jeli do nemocnice, udělali kontrolu a už jsem tam zůstala,bolesti nebyli ještě takové,sestry mi řekly at se pokusím spát,že potom už se nevyspím,že můj porod vidí tak na 7.00 ráno.Zkoušela jsem usnout,ale nešlo to,vedle mě byli na sále další dvě maminky,bylo totiž plno na pokojich.Bolesti začaly být čím dál tím větší asi okolo 5.00 ráno,to už na sále začalo být rušno,já stále čekala na tu 7.00 hodinu :-)) A ono pořád nic.Dodnes si pamatuji,že bylo 9.15 a vedle mě jsem slyšela dětský pláč,zrovna narozeného miminka,bylo to hezké,začala jsem plakat a tím více jsem se těšila na malou,a ono pořád nic,a bolesti už byli nesnesitelné,ale sestra mě ujištovala,že ještě ne.Potom přišel lékař,prohlídnul mě a řekl ,ještě si počkáme.Neustále jsem volala sestru k sobě,byla hrozně milá a hodná,hladila mě,masírovala mi záda,zkoušela semnou chodit,odvedla mě do sprchy a tam semnou dýchala,ale stále nic.Ve 12.00 ,kdy už jsem nevěděla,jestli brečet,nebo křičet,zamnou přišla sestra a doporučila mi si nechat píchnout epidural,neváhala jsem ani minutu,protože bolesti byli opravdu,ale opravdu nesnesitelné.Doktor byl příjemný i sestra,která u toho asistovala,držela mě za ruku a povídala mi o svém psovi.Do 10 minut přišlo blaho,žádné bolesti a já si mohla aspon na 20 minut zdřímnout,bohužel injekce má učínek asi 60 minut.Takže to tu bylo znovu,já prosila sestru,aby mi to dali znovu,ale sestra řekla,že už ne,že už musím každou chvíli rodit.Bylo asi 14.00 a já stále nic,znovu přišel doktor a řekl,že už jsem na 8 cm otevřená,že už to bude dobré,sestra mi znovu nabídla sprchu na balonu,to mi nedělalo dobře,tak jsem se jí držela okolo ramen a dýchaly jsme spolu,pak jsem chvíli ležela,chvíli zase seděla na koze,mezitím mi sestra občas masírovala záda,samozřejmě nemohla být stále semnou,což pro mě bylo utrpení.Dnes už ani nevím jak,pamatuji si jen ty hrozné bolesti,ale najednou bylo 17.00 hod.Sestra mě zase odvedla do sprchy,tam nás uviděl pan doktor a řekl,tak pojdte maminko,podíváme se na vás.Pamatuji si,že kdybych mohla tak za ním běžím :-))co v tu chvíli znamenali pro mě ty slova.Tak se kouknul a řekl,že jsem otevřená,takže můžem začít tlačit.Tlačila jsem a tlačila a nic,přišel i druhý doktor a pomáhal.Bylo to hrozné,už jsem dostavála mít strach,sestřička mě povzbuzovala,ale prostě to nešlo:-( Najednou doktor něco řekl a začali se všichni hýbat,já vůbec nevěděla co se děje,začala jsem brečet,sestřičky jsem se ustrašeně ptala co se děje,ona mi se smutným výrazem řekla,maminko musíme udělat císařský řez.V tu chvíli mě polilo horko,ještě víc mi bylo do breku.A začala jsem mít strach o malou.Všechno bylo rychlé,najednou už jsem byla na jiném lůžku,v jiné místnosti,jiná sestrička,která mi řekla,nebojte maminko,za chvíli už bude dobře a hladila po vlasech,za 5 minut už jsem zase necítila bolesti.Ptala jsem se sestry jestli to bude bolet,ta mě ujistila,že ne,že ucítím jen něco jako tahání.Nevím jestli to bylo 2,3,5 nebo 8 minut,ale já najednou zasechla pana doktora jak říká,no jo,tak pojd,vždyt si tu zamotaná a v tu chvíli jsem slyšela to nejkrásnější,její velký pláč,začala jsem brečet a děkovat.Hned jsem jí viděla,byla krásná:-)Ptala jsem se jestli je v pořádku,sestra mi řekla,že ano,že je zdravá,krásná a má všechno jak má být,že jí jde zvážit a zkontrolovat a že jí uvidím ještě dnes,ale až se prospím.Takže má Anežka se narodila v 17.35hod. Ve 22.00 jsem se probudila,už mi bylo líp,za to jsem měla hrozný hlad :-)Najednou Nám přivezli miminka a já si jí konečně mohla prohlédnou a pohladit jí :-)Zkoušely jsme i kojení.Asi za 15 min,je odvezli.Druhý den jsem měla jít na normální pokoj,nevěděla jsem,že to bude tak bolestivé,nemohla jsem vstát,ale nakonec jsem to zvládla,i když se slzou v oku.Na normálním pokoji,jsem už Anežku měla pořád u sebe,bolesti jsem měla po operaci,ale zvládala jsem to.Nechtěla jsem jí dávat k sestrám,spinkala semnou a bylo nám dobře.Kojení pro mě bylo těžké,moc nám to nešlo,přes den tam byla dobrá sestra,která mi moc pomáhala,ale v noci to bylo pro mě muka,sestry strašné!Jejich rada zněla,bud budete kojit nebo nebudete.Bylo mi hrozně,deprese,smutno,lítost,brečela jsem,ale pořád mě udržovala to,že je to jen na pár dní.A já se dočkala,po 7 dnech hurá domů.Bohužel jsem se už nerozkojila,ihned jsem doma musela přikrmovat,ale malá dobře přibírala,bylo vše v pořádku,lékař mě utěšoval,že se to stáva.Že se nic neděje.Dnes už je malé 15 měs.je zdravá,hezky papá,je hrozně ukecaná a dělá nám jen a jen radosti :-)
A tímto bych chtěla Vám budoucím maminkám říct,že když já to zvládla,tak Vy také,ničeho se nebojte.


PS:Děkuji porodnímu sálu č.1 :
Panu Dr.Lacheta,As.Kratochvíl,
por.asistentky Kohlerová,Honzáková,
Dr.Kulichová.