Milá Jano tvůj příspěvek jsem přečetla bez dechu a to především z toho, co sis prožila ty, tvůj manžel i Tomášek. Myslela jsem si, že můj nepostupující porod s nepodařeným epidurálem, nesnesitelnýmá osmnáctihodinovýma bolestma ukončený císařem a završený dvěma dny na JIPce a neúspěšným kojením byl peklo, ale po přečtení toho, čím jsi prošla ty jsem výrazně změnila názor. Podle popisu tvého manžela mi to chvíli připadalo jak středověk. Nakonec jsem si potvrdila, že ženská vydrží všechno. Ty jsi toho živoucím důkazem. Nic si nedělej z toho, jak to dopadlo, hlavně že jste oba dva zdraví a šťastní spolu a máte to už za sebou. Ty špatné vzpomínky se ti ještě asi občas vrátí. Taky jsem pár týdnů po porodu hodně brečela a měla pocit, že jsem nezvládla tu nejzákladnější úlohu ženy, ale po čase mě tyto hloupé myšlenky přešly. Když člověk vidí toho svýho andílka, jak spokojeně spinká, pak jak se začne smát a rostě ti před očima, zapomene se na to zlé velmi rychle. Mé dcerušce je bezmála rok a já si na porod vzpomněla jen proto, že jsem četla tvůj příspěvek a taky proto, že od něj uplyne za týden přesně rok. Asi prostě nikdy nemůže všechno jít tak, jak jsme si to naplánovali. Ale to je život. Jsem moc ráda, že jste už v pořádku doma a že se pomalu dáváte dohromady jak psychicky tak fyzicky. Doufám, že teď nás budeš zase obšťastňovat svými příspěvky častěji ať víme, jak se daří tobě i Tomíkovi.