Uz jednáct let mam roztroušenou sklerózu. Buhužel maje diagnóza byla definitivně stanovena až o pět let později. V te době jsem studovala medicínu, tak mi bylo jasné, co se děje. Moje obvodní lékařka mi tehdy v sedmnácti zatajila diagnózu..Po potvrzení diagnózy nastalo šílené zděšení a já se s tím nedokázala vyrovnat. Pak přišlo osm let klidu. Žádná ataka. Dokončila jsem medicinu, našla si partnera...bylo to jako z pohádky.Byla jsem ráda, že mi tato nemoc změnila život. Byla jsem míň hektická, víc spokojená, ze spousty věcí jsem si nic nedělala.. Říkala jsem si,že mám obrovské štěstí. Letos na jaře jsem dělal atestaci a všechno se to pokazilo..stres byl šílený. Následovaly tři ataky a teď nejspíš bojuju se čtvrtou. Zrácím sílu...nepřichází zlepšení, pícham si copaxon, beru kortikoidy a pořád znovu a znovu nějaká ataka. Moc jsem chtěla mít děti, teď jsou v nedohlednu. Každý z mých přátel mi říká,jak mě obdivuje...ale já se hroutím! Jak příjdu domu, brečím do polštáře. Jsem doktor, tak vim, že z moji klidné nemoci se stala dost progresivni..
Ani nevim, proč to všechno píšu.Pravda je, že u toho brečím a cítím úlevu. Aspoň na chvilku...