Ahoj Martino,
při čtení Tvého příspěvku jsem úplně viděla naši domácnost.

Ráno (pokud možno v pět) stojí můj muž před skříní, kouká na štos košil (všechny mu jsou, všechny jsou poměrně nové a všechny běžně nosí) a hledá jednu speciální, protože "přece chápeš, že k té šedé kravatě potřebuju světle šedou košili" (a jako napotvoru jsou tam samé světle modré, tmavo šedé a jedna bílá). V pět ráno mě ovšem ani bezmezná láska, kterou k manželovi přímo překypuji, nedonutí vstát a jít příslušnou košili vyžehlit. Nakonec tedy pán domu odchází s jinou kravatou anebo smířen, že dnes nebude ladit "tón v tónu", ale každopádně v jiné košili (zaručeně té, co byla ve štosu až naspod, takže při jejím vyndavání rozhrabal ostatní natolik, že je mohu znovu žehlit).

I v naší pračce žije Ponožkožrout, díky kterému vždycky po praní vytáhnu lichý počet ponožek, i kdyby je před vhozením do pračky přepočítávala třeba pětkrát a vždy se sudým výsledkem. Je to Ponožkožrout-labužník, protože mizí prakticky výhradně manželovy ponožky (už jsem pojala i podezření, že je chyba v mém muži, a přepočítala mu pro jistotu nohy). Osiřelé ponožky trpně visí na šňůře nad vanou, dokud mi po půl roce nedojde trpělivost a nevyhodím je. Pochopitelně se pak hned druhý den postrádané dvojče najde. Jo, a taky je náš Ponožkožrout recesista, protože občas nějakou ponožku vyplivne zpátky do bubnu - pokud možno černou a pokud možno ve chvíli, kdy je pračka plná bílého prádla a naprogramovaná na vyvářku (takhle měl třeba syn všechny látkové pleny rozkošně světle modré).

Jediné, co jsem zdárně vyřešila, je zašívaní dětského oblečení. Když se nad námi (jednou za čtvrt roku) slituje babička a vezme si vnoučka na víkend, zabalím mu s sebou pyžamo a trička, co je šili horkou jehlou a co mají rozpárané švy. Moje máma je poklad, takže se mi všechno vrátí spravené a ještě dítko nadšeně líčí, jak s babičkou šili na "šícím přístroji".