Ahoj Darjo,
děkuju za gratulaci i podporu. Nemyslím si, že můj porod byl "horší". Naštěstí pro mě netrval dlouho a moc z toho nevím. Kdyby mi Jirka všechno nevyprávěl, dodnes jsem si myslela, že jsem cestovala časem a skoro třičtvrtě hodinu byla mimo tento čas a prostor :o))
Ale dobře si pamatuju ohromující a zdrcující myšlenku, která mě napadla po nástupu bolestí. Říkala jsem si "no potěš, tak takhle to začíná, podle knih to může trvat několik hodin, no to nepůjde, to nemůžu vydržet..." Už po chvíli bylo jasné, že nic nebude trvat několik hodin, ale ta myšlenka mě opravdu na chvíli zdrtila - a to o mě můj zubař říká, že mám práh bolestivosti hodně posunutý, že mě nebolí ani věci, u kterých jiní šílí :o)

Po porodu jsem brečela hodněkrát, vadilo mi, že si nic nepamatuju, snažila jsem se to z Jirky vydolovat. On mi nic říct nechtěl (moc se mu nedivím), nakonec jsem ho ale přesvěčila.

A jenom tak naokraj: na nějaké diskusi tady na rodině se říkalo, že muž u porodu je u hlavy ženy, stejně nic nevidí, tak o nic nejde. MOžná nepočítali s tím, že muž má 190 cm a z tohoto nadhledu svou maličkou ženušku na porodním lůžku přehlédne na jediný pohled od hlavičky až k patičce :o))) Vůbec mi nevadí, že Jirka všechno viděl, nic to mezi námi nezkazilo a ještě mi alespoň někdo řekl, co se skutečně u porodu dělo.

Lékaři v Podolí měli po mém porodu zvláštní přístup k informacím. Ráno po porodu mě paní doktorka zdravila slovy "Aaaa, vy jste to noční drama, tak co si pamatujete z porodu??" Když jsem řekla, že nic, odvětila "buďte ráda..". Víc jsem se nedozvěděla.

Darjo, moc děkuju za podporu, už teď, necelé tři měsíce po porodu vidím, že máš pravdu. To špatné odchází a zůstává nám Tomísek a vztah, který se tím zážitkem jenom zlepšil.
Jana