Ahoj Mio,

ne že bych věděla, co konkrétně s tímhle chlapem:-), ale jestli tě zajímá můj pohled na věc, tady je:

Předesílám, že osobně v nějaký happy end nevěřím. Žila jsem 18 let s otcem, který měl taky nutkavou potřebu dělat dusno a vždy pojmenovat viníka:-( (nejspíš v panické hrůze, aby někdo neukázal prstem na něj). A přestože měl a má spoustu dobrých vlastností (je zodpovědný, pracovitý, věrný, nepije, nekouří, dokonce ani nemluví sprostě atd.), život s ním byl peklo. Tím větší, že jsme tenkrát nikdo tak docela nesebral odvahu se mu postavit. Když jsem to nakonec udělala já (protože už jsem měla solidní žaludeční neurózu a bylo jasné, že něco udělat musím), zjistila jsem, že to JDE, ačkoliv se všichni vždycky tvářili, že je to naprosto nemožné. Hlavní věc, která zafungovala, bylo podle mě to, že pochopil, že se mu 1. dokážu vzepřít a vydržet v tom, 2. dokážu se postavit se na vlastní nohy a nevzít si od něj ani peníze, ani nepřijímat pomoc v jakékoliv formě (přestože by se bývala šikla), 3. dokážu být (důsledně) stejně nesnesitelná jako on. V případě konečného oddělení se dítěte od rodiče to takhle možná ještě jde, ale pokud by takhle vypadalo manželství, nevím, co by z něj zúčastnění vlastně získávali.

Dokud jste sami dva, dá se to ještě asi udržet v mezích, které tě jen "trápí" (promiň, jestli to zní, jako že to zlehčuju, tak to nemyslím), ale v okamžiku, kdy bys třeba byla na mateřské a byla na něm finančně závislá, máš o hoooodně horší vyjednávací pozici. Podle mě jestli mu teď "dokážeš", že ti na jeho výlevech (a potažmo na něm) nezáleží tolik, aby ses hroutila, je možná šance udržet to ve stávajících mezích (což si nejsem jistá, že to stačí). Pokud to necháš jít dál a necháš se tím deptat, pořídíš si s ním bydlení, děti atd. je myslím šance na nápravu skoro nulová a pravděpodobnost postupného zhoršování značná. (Nemám samozřejmě patent na rozum a výjimky jsou všude, ale všech asi pět případů tohoto typu, se kterými jsem přišla do styku, se nezadržitelně sunulo stejným směrem.)

Držím palce
Hanka