Milá Mio, z partnerského vztahu toto naštěstí neznám, ale měla jsem takového otce. Navenek klidný, tichý, nekonfliktní člověk, který si své frustrace vybíjel doma na manželce a dětech. Tedy, ne že by to bylo na denním pořádku, bylo to občas, ale také mi z toho bylo vždy zle od žaludku. Jako dítě jsem tím dost trpěla, od svých 18-ti let jsem bydlela jinde, ale vadilo mi to pořád. Myslím, že já i mí sourozenci jsme tím poznamenaní, i když každý trochu jinak. Už jako dospělá jsem o tom občas diskutovala se svojí maminkou, proč si ho vůbec brala atd. Říkala, že se zpočátku známosti přetvařoval, a když náhodou k nějakému výstupu došlo, tak se velice omlouval, že už se to nestane. Hodně tlačil na to, aby se brzy vzali, měli děti, no a pak už bylo na nějaké řešení pozdě. V manželství se už "nežinýroval", nepamatuji, že by se kdy byl komukoliv omluvil, maximálně to odbyl poznámkou "no vy toho naděláte". I když zrovna neměl záchvat vzteku, byla doma permanentně dusná atmosféra. S námi dětmi se téměř nebavil, vyžadoval svůj klid, děti ho obtěžovaly. Jinak byl ztělesněná ctnost - nekouřil, nepil, myl nádobí, škudlil peníze, prostě vzorný manžel. Navenek nikdy nepřipustil, že by mohla být chyba na jeho straně, jestli to někdy přiznal sám sobě, netuším. Jediné pozitivum, které na této situaci vidím s odstupem mnoha let, je to, že jsem velice obezřetně vybírala muže, se kterým chci strávit zbytek života - povedlo se, mám báječného muže, i když jsem čekala dlouho. Prostě představa, že bych mohla dopadnout jako moje maminka, byla pro mne výstrahou. Přeji Ti dobré rozhodnutí.