Milá Mio. To, že mi vynadal a spokojeně usnul, mělo svoji logiku. Tak za prvé, nadával a vyčítal tak dlouho, dokud mě "nedostal" - tzn. viděl, že se mě to dotklo a jsem nešťastná. A usnul spokojeně. Až po letech mi došlo, že to jeho relax. Každý nějak své vnitřní napětí řešeníme. On - maje ho požehnaně- ho řeší tak, že si ho vybije na mě. Než jsem si dostatečně všimla, že po hádce , která vždycky vznikla ani z nevím čeho, on pookřeje zatímco já jsem z toho špatná, bylo pozdě. Zůstávala jsem z různých důvodů - kvůli dětem, nebo že jsem neměla kam jít, čert ví. Spíš jsem to řešila tak, že jsem stávala imunní vůči jeho akcím. Postupně jsem se vytrénovala. Ale je něco jiného vytrénovat se na hádky a něco jiného spokojeně žít. Dotáhla jsem to téměř k dokonalosti.O ničem ¨se se mnou nepře, protože ví, že to nemá smysl. Tak mi ale život otravuje zase jinak - žijeme v permanentním dusnu. Samozřejmě k dětem se chová hezky (to že ta atmosféra jim nesvědčí si raději nepřipouští) a mezi lidmi je "oblíben". A pokud tě tato úchylka zajímá, půjč si něco v knihovně o hysterii. Měj se.