Mio, psychologa jsme s otcem zkoušeli několikrát. Jednou, to mi bylo tak 16, to na chvíli pomohlo, ale po pár týdnech až měsících se to vrátilo do obvyklého režimu.

Otec léta vystřihoval z Mladého světa Sally (to byly dopisy čtenářů, na které odpovídala psycholožka), měl pocit, že v jejích odpovědích vidí své vlastní myšlenky. Bohužel jako obvykle viděl z větší části to, co vidět chtěl. Mělo to celkem komickou dohru: Když bylo mému prostřednímu bratru asi 30 (a bydlel stále s rodiči), rozhodl se otec, že už mu (bráchovi) opravdu někdo kompetentní musí domluvit, že není únosné, aby šel ven, když mu to výslovně zakáže atd. (nedělám si srandu). Nějakým detektivním způsobem vypátral, kdo vlastně Sally je, a bratra k ní dotáhl. Během prvních pěti minut na ní chrlil, proč ho tam přivedl (neposlouchá, neuklízí si pokoj atd.), pak ho psycholožka poslala do čekárny a hodinu hustila do bráchy, že je čas se odstěhovat. Když jsem o té návštěvě slyšela, docela mě to nadchlo, tak jsem k ní začala chodit taky, a postupně jsem se dala trochu dohromady (asi si umíš představit, že dětství s takovým otcem z tebe právě vyrovnaného a sebevědomého jedince neudělá:-). Když jsem chtěla, aby tam šel i otec, odmítnul s tím, že se v ní strašně zklamal. (Mně možná zachránila duševní zdraví.)

Nevím, jestli to takhle funguje obecně, ale můj otec se s psychology kamarádil jen do chvíle, než zjistil, že s ním vždycky nesouhlasí.

Každopádně ti přeju hodně štěstí při rozhodování, je to určitě strašně těžké, protože teď se to jeví jako mizivé procento toho všeho, co mezi vámi je, ale bohužel si myslím, že to časem může narůst do obludných rozměrů a pak už člověk nevidí prakticky nic jiného, úplně ti to zahltí život. Byly doby, kdy bych ti nebyla schopná říct JEDNU JEDINOU jeho dobrou vlastnost, a to jich má fakt docela dost - tak šíleně mě to dusilo.

Držím palce
Hanka