Sharon, já nejsem nijak konzervativní, ani nejsem svatá. Myslím, že moje názory jsou ovlivněné tím, že jsem ho už zažila. A tím, že jsem na mateřské s krásným stvořením, takže ve mě ještě pracují hormony.
Když jsem otěhotněla potřetí, byl to pro mě strašný šok - rozvedená, perfektní práce, dvě děti... ani jsem nevěděla, co bude dál. Ale vím, že moje první myšlenka byla - než jít na potrat, to raději porod. Ten potrat byl fakt otřesný - byla jsem mladá, tím pádem ještě neotevřená, psychicky taky na dně, protože já se rozhodla, že dítě chci, u doktora jsem dostala průkazku, ale maminka zakročila, možná na to měla právo, když mi ještě nebylo 18, nevím, prostě si potom z doktorem se mnou dělali, co chtějí /to na vysvětlenou, proč jsem ho spláchla do záchodu/. Neuspali mě, jen dali utišující injekce, které ale vůbec nepomohli.... prostě to byl zážitek, na který asi nezapomenu.
Snad jsou teď jiné metody, aby ženy /hlavně ty mladé/, nemuseli při tom tak trpět.
První porod /i když probíhal hrozně/, byl proti tomu procházka růžovým sadem....
Jinak jsem ale sobecká a zajímá mě jen moje tělo a moje dítě. Myslím, že kdo se tady ohání tím, že potraty by se měli zakázat, protože dítě má ručičky a nožičky, jedná pod nějakým vlivem nebo fanatismem, nebo co. Protože jinak nemůžu pochopit, jak někomu může vadit, že jde žena na potrat, když s ní nemá nic společného a ani o ní nic neví. Každý jsme přece ve svém nitru sobci, kteří spíš budou myslet na sebe. Chápu, když je někomu líto týraných dětí a dětí v dětských domovech. To jsou děti reálné a my je vidíme a můžeme k nim něco cítit. A u takových případů brečím, jako by šlo o mé děti.
Ale potrat - to je něco jiného - k tomu plodu něco musí cítit jen matka a otec. A když necítí, tak je lepší, aby bylo potraceno. Samozřejmě, pokud se opravdu jedná ještě o miniinterupci.
Nečekám, že se to, co jsem napsala dočká nějaké kladné reakce, nejspíš se mnou přestane plno lidí kamarádit.