Evi, máš asi pravdu. Nebo jí máme všichni trochu. Je pravda, že mému synovi bylo 16, když jsme se rozešli a já ti dneska nevím, jestli ho to nepoznamenalo víc než kdybychom se nějakým způsobem domluvili a zůstali celá rodina. To, že jsem se měla rozvést, jsem měla udělat možná v ranném věku dětí a ne až když nám zaklepala na dveře puberta. Syn se obviňuje, že jsme se hádali kvůli němu, nechce chodit do školy, vůbec si nevěří.
Nechci svádět vinu na manžela, jeho pití byl tedy otřes, ale moje vina byla, že jsem to dovolila a nebyla jsem schopna ochránit vlastní dítě. Vlastě v tom vyrústal a teď babo raď. Co s tím? Psala jsem do rubriky "děti rozvedených rodičů", něco jsem se i dozvěděla, ale můžu ti říct, že dneska bych možná některé věci dělala jinak. Je mi to líto, ale některé věci už nevezmu zpět a to, že jsme nezvládli manželství, je šílená prohra i pro děti. Chovali jsme se jako sobci a dětem jsme nebyli schopni dát jistotu a zázemí, které potřebovali. Přestože kolem nich lítám, mluvím s nimi a dávám jim najevo, jak jsou pro mě důležití.
Všechno dochází člověku až když jsou problémy ve výchově, nebo když se dívám na syna, co nemůže v noci spát a trápí se a neví co má dělat.
Takže dneska jsem tu pro něho a budu se snažit ze všech sil vrátit mu jeho klid a spokojenost. Nevím jestli se mi to podaří, když poslední léta byla dost chaotická a pro chlapce zrovna ne ideální.
Takže jestliže udržuješ manželství hlavně pro děti, chválím tě. Díky Jana.