Je tomu asi měsíc, kdy se můj syn ráno vzbudil asi v pět hodin, což není normální, protože se budí v osm, šla jsem k postýlce vzala ho do ruky, a už sem věděla, že je zle. Změřila jsem mu teplotu a po odeštení měl 40,2. Dala jsem mu mléko, a ihned po tom panadol. Netrvalo to dvě minuty a okamžitě všechno vyzvracel. Když jsem ho přebalovala, zjistila jsem, že má i průjem. Jelikož byla sobota, nemohla jsem jít ihned k doktorce, čekala jsem do šesti do večera a jeli jsme na pohotovost. Mezitím malej odmítal cokoliv jíst a pít. Snažila jsem se alespoň čaj po lžičkách, ale ani to ne. Na pohotovosti mi řekli, že je vše v pořádku, že je dostatečně zavodněnej. Dostali jsem nějaké léky a já klidná jela domů. Jenže všechny léky, pití, jídlo okamžitě zvracel a každou půl hodinu jsem ho přebalovala. Druhej den jsme jeli rovnou do FN bulovka, protože je to nejblíž, tam si nás okamžitě nechali, že je dehydrovanej, a jak to, že nás neposlali rovnou s tý pohotovosti a tak. Samozřejmě jsem se nechala hospitalizovat s ním. Všechno bylo perfektní, doktoři, sestřičky až do třetího dne naší hospitalizace. Paní, co se mnou ležela na pokoji s holčičkou mi říkala, že viděla v umyvadle nějaké broučky. Hm., pak jsem je viděla taky. Byli to šváby - na infekčním oddělení a nejenom v umyvadle, ale i na stole, kde bylo jídlo a děti tam měli piškoty. Naštěstí další den malej začal pít čaj a rýžový odvar a začal trochu nabírat zpět váhu (za jeden den zhubnul kilo), tak jsme další den mohli jít domů. Po příjezdu domů, jsem nechala tašky venku na mrazu, všechny věci jsem vyndala a vyklepala, než jsem věci odnesla domů, aby se mi šváby neusídlili i doma. Všichni mi tvrdili, že šváby jsou jen tam, kde je čisto, ale to by asi na Bulovce brzo umřeli, protože za pět dní naší hospitalizace byla na našem pokoji jen jedinkrát uklízečka a ta vytřela jen cestičku mezi postelema ke dveřím. Tak jestli takhle má vypadat infekční oddělení pro děti, tak nevím. Jinak na personál si opravdu nemůžu stěžovat, až na jednu sestru, která celou noc spala a nutila mě v jedenáct hodin, ať syna nakrmím a pak ať si přijdu ráno v sedm. Když jsem jí řekla, že ne, že malej v noci nejí, že mu dám v osm, jak je zvyklej a pak až ráno, tak řekla, že neexistuje, co kdyby se vzbudil v noci a měl hlad. Když jsem jí řekla, že bych si teda v noci pro to jídlo přišla, tak mi řekla, že ne, že děti mají jíst naposledy v jedenáct a pak mají mít do sedmi pauzu. Když jsem šla v noci na záchod, tak jsem pochopila proč. Chrápala na celé kolo (v sesterně byl jen závěs a nebyli tam dveře). Když jsem šla na záchod po druhé (nemohla jsem tam spát), což bylo asi v půl páté ráno, šla jsem okolo pokoje, kde byli otevřené dveře a brečela tam holčička (byli jí asi tři roky), tak jsem se na ní šla podívat, jestli se podaří mi jí uklidinit a co jsem vyděla mě vyděsilo. Seděla v postýlce, nožičky jí vyseli dolů koukala na zem a plakala. Povedlo se jí vytrhnout kanilku a schodila na zem kapačku a ta se rozbila. Upozorňuju, že to bylo hned naproti tý sesterny a tu sestru to nevzbudilo. Tak jsem jí šla vzbudit a hrozně se divila, kdy se to stalo, že se tam byla před chvílí dívat. Tohle mě utvrdilo v tom, že bych dítě v nemocnici samotné nenechala. Hlavně malej fakt potřeboval každou půl hodinu přebalit, protože měl úplně červenou prdelku a když se pokakal, tak ho to pálilo, tak si nedovedu představit, že by v tom byl celou noc.
Další noc tam byla sestra, která byla pořád v pohotovosti, malej zabrečel a hned byla u nás na pokoji a to tam byl se mnou, ale vždycky se přišla zeptat, jestli něco nepotřebujeme, jestli nemá hlad...atd. Tak taková je má zkušenost s nemocnicí.