Ahoj Mariane,
ale já včera měla vážně skvělou náladu. Dokonce jsem byla "úplně vysmátá", jak mě pobavila Tvá neutuchající snaha udělat ze mě Xantipu. Minulý týden sis myslel, že snad sypu manželovi do kafe jed a teď se ptáš, kolik času mu DOPŘÁVÁM na koníčky. To jako myslíš, že stojím se stopkama v předsíni a říkám: "tak miláčku, teď smíš jít na hodinku hrát ping-pong, ale v půl osmé, ať jsi doma!" a když nepřijde včas, musí klečet na hrachu? :-))
Budeš se divit, ale vážně nepatřím k ženám, co si vezmou fotbalistu a pak se diví, že chce chodit hrát fotbal i po svatbě, místo aby seděl doma a držel se s ženuškou za ručičku. Já si třeba vzala chlapa, co leze rád po horách, a teď se občas přistihnu, že jsem kvůli němu na nějakou horu vyšplhala taky. A hůř! Ono se mi to i docela líbí. A on zas naoplátku zjistil, že nejen běžky jsou lyže a že nechat se na kopec vytáhnout motorickou silou vleku, nemusí být tak úplná otrava.
Jasněže s rodinou nemůže člověk dělat úplně všechno tak, jako za svobodna - třeba návštěva kina jsou malé manévry a ne rozhodnutí "za deset minut odházíme". Spousty aktivit se můžou zúčastnit i děti, ale občas to přece jen nejde (například na svoje jazykové kurzy brát syna nemůžu), takže jeden z nás musí hlídat (pokud se "neobětuje" babička). I když to "hlídání" v manželově případě někdy vypadá tak, že si Juniora nechá přivézt do kanceláře a třeba do osmi večer pracují spolu.
Takže zpátky k původní otázce - můj muž má na koníčky opravdu tolik času, kolik si ho dokáže udělat. V jeho případě především na kolik dokáže opustit svého největšího koně - práci. A i já mám tolik času, kolik si ho dokážu udělat. To znamená zejména na kolik se mi podaří najít hlídání nebo nějakou zábavu pro našeho syna. No, a asi stárnem, ale poslední dobou nás nějak nejvíc baví dělat něco společně ve třech (třeba šplhat po horách :-))