Sleduji, že co člověk, to jiný názor, tak přidám ještě jeden.
Původně jsem chtěla rodit spíš na Obilňáku, prý je tam lepší novorozenecká péče. Ale asi v 6. měsíci těhotenství jsem tam byla svým gynekologem poslána na nějaké vyšetření a vůbec se mi na ambulanci nelíbilo - ani přecpaná čekárna, ani nervózní pan doktor, ani pokoje šestinedělí, do kterých jsem omylem zabloudila. Byla jsem pevně rozhodnutá jít okouknout Bohunice, jestli je to stejné nebo horší. Ale říkala jsem si, že nebudu plašit, do vánoc (to byl můj termín) času dost.
V půlce října se na pravidelné prohlídce zjistilo, že mi hrozí předčasný porod a opět mě gynekolog poslal do nemocnice, tentokrát to vypadalo na delší ležení. Riskla jsem Bohunice a dobře jsem udělala.
Na příjmu byla moc hodná sestřička i paní doktorka, všechna vyšetření se zvládla v klidu a s úsměvem, za což jsem je obdivovala, protože za dobu, po kterou mě příjmaly (cca 3 hodiny) je odvolávali neustále k porodům, císařskému řezu, sestřička dokonce zvládla porodit jedno miminko doslova mezi dveřmi, protože maminka už prostě nestihla doběhnout na porodní box. A v mezičasech, kdy se za mnou vracely, se obě neustále omlouvaly.
Strávila jsem v Bohunicích 10 dní na JIPce (1. patro) a dalších 20 dní na rizikovém (6. p). Za celý měsíc se stalo DVAKRÁT, že jsem narazila na nepříjemný přístup a v podstatě se dá říct, že za tím vězel jeden člověk.
Co se týče lékařů - oceňuji, že v mém případě nic nezanedbali, uměli si udělat čas na odpovědi, když jsem se vyptávala (a já jsem zvědavá jako opice:-), dokonce uměli vzít za ruku, když bylo potřeba.
Před sestřičkami také hluboce smekám, zvláště v prvním patře, kde (pokud se nerodí na všech boxech najednou) mají víc času a skutečně se o pacientky na JIPce INTENZIVNĚ starají.
Na rizikovém už byla péče méně intenzivní - jednoduše proto, že sestry měly na starosti přes deset pokojů (a nebyla to jednotka intenz. péče, že). Ale i tak jsem následující 3 týdny prožila v klidu a s vědomím, že kdyby se něco dělo, nenechají mě tu na holičkách.
Navíc jsem byla asi 3 týdny napojená na infuzích a často jsem zvonila na sestry, aby mě přišly odpojit, když jsem musela na toaletu nebo se najíst. Takže z mého pohledu - byla jsem pěkně otravný pacient. Jestli ano, nikdy mi to nedaly najevo.
Po měsíci, kdy se můj stav už neměnil, mě propustili domů, s tím, že možná porodím "ještě dnes" a možná vydržím až do termínu. Vydrželi jsme přes 2 týdny.
K porodu jsme jeli o půlnoci.
Na příjmu byla sestra, kterou jsem neznala. Ale byla opět moc příjemná.
Z porodu si už moc nepamatuji, objektivně - myslím, že byl celkem standartní, jediné riziko bylo to, že jsem byla teprve ve 37. týdnu. Péče personálu byla opět naprosto bezvadná. Nakonec jsem měla pocit, že já jsem jediný nepříjemný prvek v celé místnosti, protože se všichni pořád usmívali, byli nesmírně sehraní, manžel byl naprosto v klidu, Davídek to také zvládl v pohodě, jen "maminka" pořád sténala, svolávala všechny svaté a prohlašovala, že už nikdy víc (ale prý ten názor časem změním...).
Další týden jsem byla na šestinedělí ve 4. patře a opět se budu opakovat - byla jsem spokojná.
Možná že péče o mimča by mohla být vedená míň uspěchaně, ale počítala jsem s tím, že v Bohunicích PRÝ není stoprocentní, takže mně to nevadilo. A pořád jsem se ptala a ptala a taky dostávala odpovědi.
Před těmito zkušenostmi jsem byla v nemocnici jen jednou (v 9. týdnu těh. ve Zlíně - na 2 dny) a byla jsem z toho dost vyděšená. Možná jsem se bála, že v Bohunicích to bude stejně hrozné nebo horší, ale nebylo.
Možná to, co by se jinému zdálo jako standard, mně přišlo příjemné, milé a bezproblémové.
Ať už se rozhodnete rodit kdekoli, buďte připraveny na nejhorší a možná vás nakonec spousta lidí mile překvapí.
PS: Ty sprchy na šestinedělí fakt nejsou nic moc, ale těch pár dní se to dá vydržet. Hlavně, že je WC na pokoji... :-)
Předchozí