Po prvním pobytu v porodnici (v Kladně) jsem se na druhý porod a pobyt v porodnici připravovala především duševně: Jak přežít poporodní depresi bez sebevraždy? Jak si vynutit na personálu to, co považujete za samozřejmé a tak podobně. V Podolí mne ale příjemně překvapili! Sice neúměrné množství času strávené v čekárně při kontrolách před porodem mne dost zklamalo. Měla jsem představu, že v tak velkém ústavu by si mohli zorganizovat práci lépe. Takhle to znamená strávit tak 15-20 min ve frontě v kartotéce. Pak v přeplněné chodbě (do čekárny se už nikdo nevejde) zjistit, kdo je před vámi, nenechat se předběhnout a doufat, že paní před vámi si taky hlídá, po kom přijde na řadu. Takhle se dočkat sestřiček, pak už je to veselejší. Sice než se dostanete k panu doktorovi, taky musíte chvíli čekat (až hodinu či více), ale už si vás volají jménem. Nezapomeňte, že také musíte jít na monitor - těžko se trefíte při objednávání tak, abyste nemusela dlouho čekat, jdete-li z poradny (nebo do ní) a to vás může ještě čekat ultrazvuk...
Když ale došlo na porod, už si nemohu stěžovat. Naopak - rodila jsem dost těžce ale musím říct, že se všichni starali a fandili mně a možná i díky zkušenosti porodníka jsem nemusela i při druhém porodu prodělat císařský řez (první dítě šlo narychlo ven právě císařským řezem). Sice jsem miminko nedostala hned po porodu na bříško, jak jsem chtěla. Mohl za to ten těžký porod, ne personál. Ale hned jak bylo v peřince mi ho přinesli, s manželem jsem si ho pochovali a pak muselo ještě do inkubátoru. Musím říct, že i to vysvětlení, že děťátko musí ještě do inkubátoru bylo podané mnohem lépe než v Kladně. Tady bylo cítit, že chápou, že se maminka o svoje děťátko bojí a chce vědět co a proč se s ním děje a zvlášť proč nemohou být spolu. Péče po porodu mne opravdu mile překvapila. Po porodu nám přinesli občerstvení, manželovi uvařili kávu a nechali nás s manželem samotné na porodním sále, abychom se mohli uklidnit, popovídat... Ale nemám na mysli jen péči na sále, ale hlavně obdivuji sestřičky i doktory (doktorky) potom v lůžkové části. To jak se snažili, abychom se (na pokoji jsme byly 3 maminky) naučili kojit. I když jsem měla druhé dítě a mohli předpokládat, že to umím. Vůbec vlídný přístup, kterým dávali jasně najevo, že chápou, že se chci o svoje děťátko starat, jakmile budu moct. Vzhledem k těžkému porodu, mi chvíli trvalo, než jsem vůbec byla schopná vstát sama z postele a dojít aspoň přes pokoj. Nikdo na mne nespěchal, ale také mne nenechával v nejistotě, co se s miminkem děje. Miminko je samozřejmě na pokoji, jakmile se o něj mamimka může starat, ale nabídli nám také, že si ho mohou vzít sestřičky k sobě, pokud se budeme cítit unavené či se budeme chtít vyspat. Při každé výměně se nová sestřička přišla podívat do pokoje, řekla nám, že se o naše miminka teď bude starat ona, poptala se kdy budeme kojit, jestli potřebujeme pomoci a nabídla, že si pro ni můžeme kdykoliv dojít, budeme-li pomoct potřebovat. Zpočátku při každém kojení sestřička asistovala, dokud si nebyla jistá, že to již s miminkem zvládáme. Také velmi pohodový přístup dětské doktorky mne nadchl. Žádné takhle to dělejte, takhle je to správně, takhle špatně. Ale můžete to dělat tak nebo tak, záleží na miminku, co mu vyhovuje nebo co je lepší pro vás. U všech je cítit snaha, abyste se s miminkem cítili dobře, aby vás naučili všemu, co mohou, aby vám poradili a mohla jste jít domů bez obav a s radostí. Dávají vám na jevo, že vy a vaše miminko jste ty hlavní osoby okolo kterých se všichni točí. Podolí mohu vřele doporučit.