Jsem přesvědčená, že spousta depek u maminek po porodu je výsledkem chybných a mylných představ a mýtů typu /jak psala sama Bellana/
- miminko je takové, jaké v porodnici /spavé nebo nespavé/
- klidná matka = klidné dítě, nervní matka = nervní dítě
- představa, že na MD bude dítě klidně spát a maminka bude usměvavá, klidná, všude vzorně uklizeno, uvaříno apod. - vždyť přece píší v odborné literatuře, že novorozenec spí 18 hodin denně /asi ti odborníci nikdy doma neměli novorozence, ani jinak staré dítě/.
Asi jediné, co to chce, je nic nečekat. Jenže to se v literatuře nepíše. Nečekat nic a pouze improvizovat. Spíš by měly vycházet publikace typu - klidné, spavé dítě nebo neklidný nespavec, jak na něj.
Někdo tady psal, že nejlepší je miminko nezvykat na spaní u matky v posteli a vydržet řev, že se dítě naučí. Tak přesně tohle jsem si říkala u každého svého dítěte a ani u jednoho jsem nevydržela. Nevydržela jsem ten řev, zprvu vzteklý /ten vydržet šel/, ale pak byl řev zoufalý /a to jsem už nevydržela/. Pak jsem držela své vystresované, nateklé, často poblinkané, uškytané dítě a říkala jsem si, jak jsem mu to mohla udělat, že jsem vážně odporná matka.
Tehdy jsem se vždy zařekla, že než ještě jedinkrát zažít tohle, raději budu spát se svým dítětem třeba do osmnácti let.
Takže vyspalá jsem byla vždy, protože jsem spala s mým dítětem. A i když se říká, že to je nevýchovné, byla to krása - klidné miminko, které si časem zvyklo a já mohla z té postele i vstát bez toho, aby dítě chytalo nerva z toho, že "dudu" zmizelo. Ono totiž mimčo vědělo, že nic nehrozí, že se zase brzy vrátím a slastné okamžiky budou pokračovat.
Pozitivní na tom všem bylo, že jsem zjistila to, co Bellana. Že spousta věcí se dá dělat jen jednou rukou, což jsem do té doby ani netušila.
Ale - byly to krásné časy, vážně.