Ahoj Martino,
určitě máš pravdu, já to cítím zrovna tak a párkrát v životě už jsem se nabídla žákyňkám "za oběť". Jenže všechno jde dělat několika způsoby. A když personál jenom vyšetřuje, aniž by se taky věnoval pacientovi/rodičce je to určitě ten horší způsob a pacient/rodička určitě to množství lidí kolem sebe vnímá hůř, než kdyby ti "okounějící" ji třeba řekli příjemné slůvko, chytli za ruku atd. Já sama mám nezapomenutelný zážitek z doby, kdy jsem sama byla na praxi na porodním sále. Po dlouhé době bez porodů se konečně jedno dítko dralo na svět. Kolem rodičky nervózně pobíhaly budoucí asistentky, komandovala je profesorka, doktor se je svým přístupem snažil uklidnit. JE, nikoli RODIČKU. My, budoucí dětské sestry, jsme byly postaveny za záda lékaře, kde už stály hotové sestry a asistentky. Do toho se objevila jiná profesorka, která se zaradovala a utíkala na vedlejší oddělení pro další žákyně, nějak se tam objevili medici a - taková náhoda - zrovna kolem procházela (a samozřejmě se zastavila na koukání) exkurze zahraničních studentů. Jedna z asistentek to okomentovala slovy: "Ona stejně nic nevnímá". No, nevím. Já ke konci porodu taky vnímala jen manžela a procházející dítě, ovšem jen mě lékař sprdnul (pokoušela jsem se své dítě zachytit, fakt zcela automaticky), probralo mě to k plnému vědomí a tehdy jsem si všimla, kdo všechno na mne kouká (a nebylo to zas tak moc lidí, rozhodně ne všichni, jejichž rukama jsem během těch několika hodin prošla) a nebylo mi to příjemné. Myslím, že studenti jsou důležití, jenže všeho moc škodí.
Sylvie