Výborný článek. Dětem jsem našla školu, která v zásadě proklamuje takovýhle přístup a většina učitelů alespoň co znám na prvním stupni je schopna tyto náročné požadavky zvládat nebo se o to aspoň snaží.
S tím znevýhodněním těch, co nezapomínají... To je právě ten individuální přístup. Kdo nezapomíná, je v klidu, vůbec neví, co to je neustále poslouchat "jaktože to zase nemáš". Stran tahání na zádech je to tak, že zapomětlivec má tašku plnou jiných věcí, s kterými si pak třeba hrají i ti vzorňouši. Kdo se snadno soustředí, má výhodu, o kterou se nijak nezasloužil, stejně jako o různá jiná nadání. Jedno mé dítě je takový ten vzorňák, co vždycky všechno má (pokud to včas vytluče z roztěkané matky), umí, nezlobí, to druhé občas blbne, když nemá, ale o to je komunikativnější, milejší, schopnější pochopit druhé... Pro oba by měla být škola příjemné místo, a zatím také je. Strach ze zdvojení pomůcek pro všechny děti bez rozdílu bych neměla, protože to právě potřebuje jen někdo, není možné stále dokola rovnostařit, říkat "kdyby to dělali všichni". Nedělají. Někdo má potřebu vykřiknout, když vidí vránu za oknem, s druhým nehne ani stejně umístěný kosmonaut. Kdo je na tom lépe? Nepoměřitelné. Jednou ten, podruhé onen.