Ahoj Kačenko, čtu řádky, které jsi napsala a úplně se mi vrací všechno, co jsem prožila jako dítě. Moji rodiče ale nikdy k rozvodu nedospěli. Mamča se táty tak hrozně bála, že si to prostě nedovolila a dál se nechala bít, ponižovat a psychicky vydírat. Věděla, že jeho výpady nebudou tak brutální pokud u toho budu já nebo moje staší sestra a tak jsme byly volány ke každé takové akci. Jednou dokonce vyhodil v jejich blízkosti propanbutonovou láhev. Když mě bylo asi 22, moje mamča spáchala pokus o sebevraždu,celý jeden rok se léčila z následků,půl roku byla upoutána na lůžko.Táta za ní chodil, prosil za odpuštění....žijí spolu do dnes. Sice si od té doby nedovolí na ní vztáhnout ruku,ale psychický teror tam funguje dál. Je to hrůza. Mám úžasného manžela, skvělý vztah a to mi dovoluje zapomenout na děsy,které mě , zrovna tak jako tebe, budily ze sna.Při každém bouchnutí dveří jsem se rozklepala a když jsem někoho slyšela se hádat, tak jsem se rozbrečela. Pokud ti můžu poradit, netrap se tím, že je otec v pohodě a maminka už tu není. Tím mu dáváš jen další oběť a měl by z toho radost a maminku by to trápilo!Zahoď to za hlavu, vím, že to není lehké,ale nenech si tím ničit život! Tohle nebyl tvůj boj! A všem ostatním ženám, které "kvůli" dětem setrvávají v takových manželstvích: děti típ trpí možná nejvíc. Miliónkrát jsem chtěla,aby se rozvedli a já to nemusela už nikdy zažít!!!
Předchozí