Milá Petro,
zdá se, že ses v životě ještě do prekérní situace nedostala, a proto si osobuješ právo hodnotit ty, co něco zlého prožily.

Byla jsem na potratu. Nechlubím se tím, ani nežádám nikoho o odpuštění. Udělala jsem to proto, že jsem sama vyrostla v takových podmínkách, které bych nikdy nepřála svému ( a ani žádnému jinému) dítěti, a vše nasvědčovalo tomu, že i mé dítě by se do podobných podmínek narodilo a muselo v nich žít. Proto jsem se rozhodla pro potrat a myslím i dnes po letech, že to bylo správné. Opačným rozhodnutím bych sobě i dítěti přivodila tolik potíží, že si to někdo jako Petra nedovede ani představit.

Víš ty vůbec, Petro, co to je být třeba na všechno sama? Evidentně o tom nemáš ani ponětí. Vždyť i v otázce co bys dělala po rozvodu těhotná s perspektivou, že dítě bude postižené stále píšeš, že bys hledala oporu v lásce k manželovi a dětem. Víš jaké to je, když tvou sílu pořád někdo potřebuje, jako například je to u postiženého dítěte,(znám takový případ) a ty ji nemáš kde čerpat?

Nepřeju lidem nic zlého, ale nekterým radikálním diskutujícím bych přála občas si situaci, co na ni měli tak jasné názory, zažít - to by koukali, jak je to najednou o něčem úplně jiném!!!