I já si myslím, že při prvním případu není třeba pokládat malé dítě za zralého zloděje. Děti často jen zkoušejí, kam až můžou zajít (my dospělí to děláme dodnes!). Je to pro nás rodiče výzva k trpělivému vysvětlování. Ve výchově je každý úspěch tvrdě vybojován. Nic nejde samo od sebe, to by byla iluze! U svých dětí (kterým je dnes 17,15 a 10) jsme se snažili každou nedobrou věc nestavět tak, že problém je v tom, že to vadí nám, ale v tom, že když bude takové věci dělat trvale, stanou se součástí jeho povahy. A bude to s ním horší a horší. Že je v jeho zájmu, aby si neubližoval. Děti je třeba vést k tomu, aby si postupně zvykaly nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Zlých věcí nemají zanechat kvůli rodičům nebo někomu jinému, ale kvůli sobě samým. Mají si vážit svého čistého štítu. Takto dodnes mluvím se svými syny, kteří žijí m.j. v prostředí drogových experimentů svých spolužáků. A pokud vím, ještě po nich nesáhli. Kvůli sobě samým.

Chci vás povzbudit: svými dětmi budete zděšeni ještě mnohokrát, ale také mnohokrát příjemně překvapeni. Děti jsou to nejlepší co máme a je třeba o ně bojovat. Nejednou hlavně se sebou samými.
Milan