Milá Pavlíno,
i když poněkud opožděně, přesto se připojuji do diskuse. Možná tě můj názor příliš nenadchne, ale koneckonců sama jsi o nějaké názory stála. V první řadě mi připadá, že jsi příliš úzkostlivá. Kdybys uvažovala stále o tom, co se kdy může stát, pravděpodobně bys nemohla mít nikdy žádné dítě, protože kromě rizikového těhotenství tě může potkat dlouhodobá choroba, anebo vlastně ani nevíš, dokdy tady budeš, navíc co záplavy, zemětřesení, nebo snad dokonce konec světa? Nemysli si, že občas nepřemýšlím, co by kdyby, no ale nemůžeš se tomu zcela podřizovat! Pokud plánuješ dítě na tehdy, až tvůj synek bude zcela samostatný, mohu tě ujistit, že máš v tom případě tak aspoň 7 let čas, protože ani já si nedovedu představit, že bych dnes svoje děti nechala doma zcela svému osudu na delší dobu a to je považuji za dost samostatné a spolehlivé. Kdyby každá maminka uvažovala jako ty, nejspíš by se ani moc dětí nerodilo, protože nějaký podstatný důvod, proč by bylo lepší "to" odložit, se najde vždycky. Zdá se mi, že dnes jsou povšechně mladé maminky příliš úzkostlivé a zcela se nechávají ovlivňovat informacemi, které jsou jim k dispozici - nedokážou nebo nechtějí si z nich vybrat jen to podstatné. Takže pokud tě zajímá i můj názor, tak bych naopak těhotenství v tuto dobu vítala, protože máš ideální možnost být se svým prvňáčkem doma a věnovat se mu a na miminko ho připravit. Kromě toho termín porodu by vyšel nejspíš na druhou polovinu první třídy, kdy už by měl mít největší problémy (pokud vůbec nějaké mít bude) za sebou. A zcela na závěr tě chci informovat, že přesně takhle se narodil můj brácha, mamina byla těhotná celou moji první třídu a já už se nemohla dočkat dubna, až bude miminko doma. Kromě sourozence jsem získala také notnou dávku samostatnosti, protože celá rodina se konečně přestala zaobírat jen mnou a dodnes si naprosto přesně pamatuju, jak mě těšilo, že mi konečně "dali pokoj". Ale to už je malinko o něčem jiném...