Milá Pavlíno,
když jsme s manželem loni začali vážně mluvit o početí druhého dítěte, napadlo mě spočítat, kdy by se asi narodilo - vyšlo to na září, kdy půjde syn do 1.třídy. Manžel v tom neviděl problém, ale já jsem cítila, že i když máme velmi šikovného a klidného syna, že to je zbytečné připravit ho o určitý slavnostní nástup do jeho nové životní éry, nehledě na sžívání s novým kolektivem,novou pí. učitelkou a jiným denním režimem. Proto jsem navrhla ještě to nechat uležet. To bylo v říjnu - je velmi zajímavé, že syn, který o našem plánování nic nevěděl, měl v té době (bylo mu 5 a 3/4) sen o tom,že je mu 6 let a že máme miminko - když nám ten sen vyprávěl, měli jsme já i manžel velice hezký pocit, asi jako když dostáváme znamení. Nicméně se vše vyvíjelo tak, že teprve v lednu (aniž bychom se na tom nějak domlouvali)jsme prostě "začali". Dneska už vím,že se to povedlo zřejmě na první pokus a že termín porodu je začátkem listopadu, takže syn bude mít tou dobou za sebou první dva měsíce ve škole. Nevidím v tom vůbec žádný problém, naopak se těším, že bude mít syn na školu a psaní úkolů větší klid (věřím, že se to dá zvládnout i s malým miminkem), že budu mít v synovi pomocníka, který nejen, že už bude školák, ale bude taky starší brácha a že to hlavní je nedělat si starosti dopředu. Počítáme i s tím, že bude manžel opět u porodu, ale zdá se mi fakt zbytečné přemýšlet už teď, jak to máme zařídit. Daleko důležitější mi připadá být co nejvíc v pohodě, pozvolna a postupně syna seznamovat s miminkem v bříšku, eventuelně ho připravovat na to, jaké to asi bude potom a hlavně věřit v přirozený průběh věcí.
Ještě k poznámce v jedné z reakcí na tvůj dotaz - že prý hledáš důvod proč nemít dítě teď, ale až někdy - vzhledem k tomu, že dítě budeš nosit devět měsíců ty, kojit ho budeš ty a na mateřské s ním pravděpodobně budeš taky ty, považuju za tvé výsostné právo, abys to byla ty, kdo řekne TEĎ. Ten hlavní důvod tkví podle mě v tom, že přesto, že se mi manžel dle svých možností (a rozpoložení) snažil a snaží pomáhat, tak cítím, že nejvíc mi v denním životě pomáhá mít svůj vnitřní klid (někdy ho pravda pracně hledám) a pocit, že je to moje rozhodnutí a ne, že mě do toho někdo nebo něco vehnalo. V době mé první mateřské manžel i lidé z mého okolí neustále mluvili o druhém dítěti - aby nebyly daleko od sebe apod., a já jsem to prostě tak necítila. Dneska jsem ráda, že jsem na svůj vnitřní pocit dala a počkala. Na druhou stranu příliš mnoho obav určitě škodí. A protože to nikdo jiný za tebe nerozhodne, tak ti přeju hodně lásky, důvěry a odvahy.

Ivana