Andreo, taky jsem si myslela, že mám na to dost času a já že rozhodně nebudu blbnout kolem svého těhotenství, vždycky jsem se chovala spíš jak kluk. Ale hormony jsou potvory. Můj muž po mě chtěl mimino už 3 roky a já jsem to pořád oddalovala, pořád jsem měla nějaké výmluvy (že se na to necítím dost stará, připravená, že se můžu teď líp realizovat v práci...), dokonce jsem mu řekla, že pokud si mě nevezme, tak žádné mimino nebude. Pak to jednoho dne přišlo, ležela jsem v posteli a přemýšlela: co bude až zestárnu, budu chtít ve čtyřiceti lítat kolem malých dětí, na třídních schůzkách vypadat spíš jako jejich babička než matka, a co když už ve vyšším věku nebudu moct otěhotnět?Proč nemít dítě teď, kdy mám nejvíc síly, cítím se nejlíp, mám manžela a mám kde bydlet a jsem v nejvhodnějším věku otěhotnět? Stalo se , těch těhot. testů jsem taky spotřebovala x-tero( taky jako autorka článku jsem si je už ani neprohlížela, až náhodou a to už jsem byla ve 3tt), než jsem objevila dvě čárky, ty nervy proč pořád nic, jestli jsem já nebo manža v pořádku, výčitky proč jsme nezačali dřív a pak obrovská radost. Obrovskou radost a úlevu u mě okamžitě vystřídaly obavy a deprese. Já kterou hned tak něco nerozhodilo a slzám u filmu se smála, teď brečím u sebemenší dojemné scénky, dokonce i u zpráv... Rozhodí mě kde co, sebemenší neúspěch i třeba málo osolená polévka u mě vyvolá pocit naprostého zoufalství, jak jsem neschopná teď a ještě horší že budu matka...Pořád musím s někým mluvit o svém těhotenství, jako bych byla středem vesmíru, o svých pocitech, o tom jak mě všichni rozčilujou, o nevolnostech,o tom jak mám nafouknuté prsa že mám strach aby mi nepraskly, častém hladu kdy sním pár kousíčků a už nemůžu,všem pořád ukazuju co mám nového krásného na mimíska, na manželovi tajně v noci zkouším gryndáčky. Prostě nevěř tomu, že nebudeš bláznit, to jsem si myslela taky, zatím jsem ještě horší než ty ostatní těhulky, bojím se toho co bude v šestinedělí...