Tak já se k tomu děšení přidám :-)))

Po prvním porodu jsem si taky myslela, že na pokoj dojdu po svých - a ejhle, hned za dveřmi na chodbě jsem se složila. Museli mě tam odvézt na vozíku jako invalidu. Pobyt v porodnici byl pro mě celkem únosný - narozdíl od následného pobytu doma. Cestou z porodnice se mi zhroutil svět. A doma to pokračovalo. Záchvaty žehlení a úklidu mě taky popadaly, o to horší bylo, že jsem se vrátila do domácnosti plné nedodělávek, manžel během mého pobytu v porodnici zaváděl vodu do kuchyně a další nezbytnosti, aby to doma trochu lépe fungovalo. A já nemohla dělat skoro nic, protože najednou přišly hrozné bolesti zad. Musela jsem ležet a byl pro mě problém jenom přebalovat chuďátko miminko. Naštěstí byl manžel 14 dní se mnou doma a pomáhal mi. Ale na ten binec jsem se musela dívat a šíleně mě to deptalo. Pořád jsem brečela a když jsem měla pocit, že se můžu zvednout a něco udělat, tak jsem šla. Okamžitě mě za to moje záda patřičně "odměnila".
Útěchou budoucím matkám budiž to, že to tak opravdu nemusí být vždy. Po druhém porodu jsem na pokoj došla sama, nepotřebovala jsem žádnou pomoc, domů jsem šla s radostí a všechno zvládala, žádné šílenství nebylo. Jen malinko vyšinuté hormony, ale v porovnání s tím prvním šestinedělím to byla pohodička.