Tak nějak si říkám, že to asi musí být úžasný pocit VLASTNÍ důležitosti, ba přímo povýšenosti, když jsem to byl vlastně JÁ, kdo svojí modlitbou způsobil, že bůh Jirku uzdravil od všech těch nemocí, že? (Kdybych se za Jirku nemodlil, tak by se byl Bůh na Jirku nejspíš vyprdnul.) Takže jsem to byl vlastně JÁ, kdo způsobil Jirkovo uzdravení. Proto jsem LEPŠÍ a MOCNĚJŠÍ, ba přímo VYVOLENÝ - na rozdíl od těch sobeckých bezvěrců okolo. Nehřeje vás tento pocit někde u srdíčka (i když třeba neuvědoměle)? Teď to říkám natvrdo, ale není to vlastně pravda? Chápu, když se zoufalý rodič pomodlí za své dítě, jde to od srdce. Ale scházet se takto k týmovým modlitbám za více-méně cizí lidi, to už mi začíná smrdět. Vždyť kolik je na celém světě neštěstí. Což takhle udělat nějaký pořadník, stanovit pevnou pracovní dobu a modlit se na směny... ne, to už je asi příliš urážlivé. I když, kdyby to fungovalo, že? Ale nějak mi to připadá celé divné, tak jenom píšu, jaké pocity to ve mě vyvolalo.