Dodnes mě mrzí, že jsme nemohli dostatečně ocenit synovy první pokusy o "rozhovor", protože jsme prostě nechápali, že s námi opravdu vědomě mluví! V jeho sedmi měsících mi připadalo legrační, že kuká. Teprve asi o půl roku později, když "kuku" přetvořil na "kucu", mi došlo, že říká cucu - a že tedy mluvil "o jídle"! Stejně přihlouplé bylo, když jsem po něm s úsměvem opakovala "Gangáš,... no to víš, že ano, gangáš..." - a teprve po pár týdnech,když při slově "gangáš"
ukázal z kočárku na tramvaj, jsem pochopila. To jsou situace, kdy jsme prostě těmi nechápavými my a ani si to neuvědomujeme. A je to škoda.