Hanko,

ja jsem jedinacek a vadilo mi to jako diteti a vadi mi to i dnes...Ne porad, samozrejme:-)

Ale vzdycky jsem byla na vsechno sama...je pravda, ze jsem mela spoustu pozornosti rodicu i cele rodiny, ale pak se na me taky vsechno znacne soustredilo. Na uspechy, neuspechy, vkladali do me nadeje...A ja mam dokonce pocit, ze jsem je ve spouste veci zklamala...

MOji rodice se pred 6 lety rozvedli - bylo mi 22. A nesla jsem to tezce. A byla jsem na to sama. Bydlim od sve mamky 250 km a jezdila jsem k ni kazdy druhy vikend, protoze jsem ji z toho musela pomoct...pomahala cela jeji rodina, ale ja nejvic, citila jsem to tak. Nelituju toho, to vubec, ale nemela jsem to s kym probrat, poradit se...sourozenec mi tehdy chybel moc a moc.

A jako diteti taky...protoze mezi nasima to nikdy nebylo ruzove a i kdyz se snazili, abych to pocitila co nejmene, precejen jsem spoustu veci vedela a nechtela jsem na to byt sama...

A navic, zustanu tu jednou sama....mam sice svou rodinu, dite (snazime se o dalsi, nechci, aby byla jedinacek)...ale zustanu tu sama, az jednou moji rodice zemrou....

Takze ja za sebe muzu rict, ze bych radeji jedinacek nebyla...
I kdyz kamaradu jsem mela a mam hodne, moje rodina je po tom vsem super, mame se radi, stykame se se vsemi...