Já mám syna už staršího - 10,5 roku, ale živě si pamatuji na rezolutní "ne" paní doktorky, když jsem se ptala na šátek. A důvody: hlavní důvod byla MOJE páteř a nohy - matka prostě není nosítko...další důvod byl pro mě tehdy nepochopitelný, dnes je mi úplně jasný:"Když bude pořád s tebou, nebude chtít spát sám." Jak bláhové - říkala jsem si tehdy. Dítě s velkými neurologickými problémy, notorický nespavec - že by spal sám? Dneska bych si nakopala do zadku - po nějakém čase, když přestalo být únosné spát se synem v jednom pokoji (v noci se nejméně 10x vzbudil a přelehl za mnou) ho manžel nekompromisně "vyrazil" do vedlejšího, připevnil nad postel lampičku a :"Dělej si co chceš, ale vedle nám nelez!" Zírala jsem já, zírali prarodiče...po dvou týdnech dítě prospí celou noc, samo, nikam nechodí a i na záchod dojde bez maminky. Zjevně to nebyly neurologické problémy, ale moje slabé nervy, proč nespal. Na dovolené to zkusil znovu:"Já s babičkou nemůžu spát..." Nechali jsme ho usnout, babičku přestěhovali k němu, my šupli do jejich manželského lože...a druhý den už spal syn s babičkou, jako když ho do vody hodí. Na druhou stranu souhlasím s tím, že cesta s kočárkem je námět na horor.