No, já taky nejsem psychiatr, ale když srovnám chování dědečka a jiné mojí příbuzné, která to k pokusu o sebevraždu dotáhla (naštěstí neúspěšně), vidím v tom mnoho podobného. Jenže - jak jste správně podotkla - duševní chorobu generace dědečka a babičky (sedmesátníci - osmdesátníci) bere jako hroznou potupu, ostudu a já nevím, co všechno, co se hlavně jich normálních lidí nikdy nemůže týkat. Babičku dědeček naprosto nerespektuje, ta mu to říct nemůže. Já, dříve jeho oblíbená snacha, jsem v jeho očích klesla na úplné dno - takže já taky ne. A můj muž mi řekl, že to ani zkoušet nebude, protože ví, že táta na něj vůbec nedá. Takže asi budeme čekat, až si jednou tu mašli hodí. Ach jo, je mi to tak líto - hlavně když vidím tu příbuznou po pokusu o sebevraždu - správné léky (které bere už asi deset let) ji dostaly tam, kde byla předtím - milá, sebevědomá ženská.