Prošla jsem tím, co mnohé z Vás zde popisují - zamlklý potrat, kyretáž. Přesto moje zkušenost je trochu jiná. Pochopila jsem, že většina z vás se brzy začla nebo začne pokoušet o další otěhotnění. U mne tato bolestná událost nastala, když jsem již měla dvě děti a navíc těhotenství přišlo ve velmi těžké životní situaci. Přesto jsem se rozhodla dítě porodit. Pak ovšem došlo k zamlklému potratu (v 10.týdnu). Je to již šest let, přesto pořád mám v sobě pocit prázdnoty. Moc bych si přála ještě jedno miminko, mám pocit, že jsem byla "naprogramována" na to, mít tři děti. Manžel ovšem pořád rozhodnutí odsouvá, pořád se mu nezdá, že by byla vhodná situace, spíše je to tím, že už další dítě nechce vůbec. Přitom vzhledem k mému věku je už nejvyšší čas. Přepadá mne pocit beznaděje, přitom nikdo mě nechápe, vždyť mám dvě zdravé, hodné děti, tak co bych ještě chtěla? Má někdo podobné zkušenosti, poradí mi někdo?
P.S. Jinak se mi nelíbí, jak v této diskuzi mnohé z vás kritizujete ženy, které zde "brojí" proti umělým interrupcím a vyčítáte jim (např. Markétě), že zřejmě neprošly žádnými těžkými životními zkušenostmi. Já jsem byla v situaci také zdánlivě naprosto bezvýchodné, kdy hrozilo, že buď zůstanu sama se třemi dětmi anebo musím na potrat, přesto jsem ráda, že jsem řekla ne, dítě porodím, ať se děje, co se děje. To, že nakonec plod odumřel, je jiná věc. Zřejmě to bylo tím stresem. Chci ale říct, že jít tenkrát dobrovolně na potrat - byla by teď ze mne psychická troska. Interrupce neznamenají svobodu pro ženy, ale pro muže - svobodu od odpovědnosti, ženě zůstane jen bolest!