Je hrozne prijit o dite, at uz je to samovolny potrat ci umele preruseni z donuceni, ci ze socialnich duvodu ci jinych. Rikate si, ze to pomine, ale ten pocit je tu navzdycky. Osobne jsem to zazila. Mam jedno dite. Otehotnela jsem podruhe. Dite jsem chtela, at se deje, co se deje. Partner mi vyhrozoval, ze pokud nepujdu na potrat, tak mi dite odveze a nikdy ho neuvidim. Bil me, zamykal dvere, abych nemohla odejit. Nekdy me zase vyhazoval samotnou a nase dite mi nechtel dat. Bylo to zle. Ma matka mi rekla, ze pokud nepujdu na potrat, tak bude prvni, ktera vysoudi nase dite pro meho partnera, abych ho nikdy videla. Byla to nelehka situace. Rozhodovat se mezi jednim a druhym ditetem. Mela jsem asi odejit, ale ja vim, ceho jsou schopni. Nemohla jsem ohrozit sve dite. Byla to tezka situace na psychiku. Horsi tim, ze nikdo z nejblizssich nepomohl. Partner se zajimal hlavne o to, ze v tu chvili nemuzu otehotnet. Nakonec jsem na potrat sla. Byl to hrozny den, ale ten prvni den po narkoze si to moc neuvedomujete. Horsi je dalsi rano. Pocit prazdnoty. Od te chvile ubehlo trochu casu, ale ty pocity pretrvavaji. A ja si cim dal vic uvedomuju, ze nemuzu asi uz dal s takovymto clovekem nechci byt. V pripade, ze ho opustim, nevim, co udela. Uz to prakrat bylo, vyhrozoval sebevrazdou. Nechci svemu diteti brat otce, ale nevim, jestli se to da jeste spravit.