Naprosto souhlasím s Vaším příspěvkem. Nikdo nemůže vědět, jaké by to bylo, kdyby ten verdikt opravdu sedl na něho.

Není to ale jen úplné teoretizování. Jsem prostě vnitřně zastánce toho, že člověk nemá právo na ukončení cizího života. Pokud nesmím ukončit život svého narozeného postiženého dítěte, jak to, že jej mohu ukončit (tuším že do 22týdne?) dokud se ještě nenarodilo, ačkoliv už ve vyšším stadiu těhotenství vše stejně vnímá, cítí, jen ještě neumí "samo přežít"? Poto jsem takto vnitřně nastavená. Mému bratrovi se před 12 lety narodila postižená holčička. Vidím tudíž výchovu velmi, velmi z blízka....

Nesoudím a neodsuzuji. Na to nemám nejmenší právo! Každý se musí rozhodnout pouze sám. Vychovávat postižené dítě je STRAŠLIVĚ NÁROČNÉ, vidím to u mého bratra a jeho rodiny!!

I přesto si myslím, že nejsem pánem nad životem a smrtí a že nemám právo zabít. A jsem nesmírně vděčná, že svým způsobem jsem u teorie opravdu mohla zůstat, tedy že naše děti jsou zdravé....

Vím, že by tady byl lepší příspěvek mého bratra, který by řekl totéž, ale dodal by - já jsem to prožil, a přece jsem svou holčičku nechal žít...

Channah