Původně jsem se nechtěla zapojovat do bouřlivé debaty, ale nedá mi to. Po narození prvího kluka nám přibylo druhé mimi - nedonošené a hodně nemocné, s vyhlídkou, že nikdy nebude zdravé, že nikdy nebude mluvit, chodit, natož aby se o sebe postaralo. Byl to chlapeček, vzhledem ke svému špatnému stavu strávil celý svůj krátký život v nemocnicích, kde taky v 17 měsících zemřel.

Kdo to nezažil, nepochopí. Dlouhé noci otázek bez odpovědí - zvládnu to s ním doma, až si ho budu moct vzít? Nejde o pár týdnů, ale o celý život... dítě poroste fyzicky, bude čím dál těžší, leč mozek se mu vyvíjet nebude. Ale do ústavu ho přece dát nemůžu...je to moje dítě! Jenže jak to teda zvládnu? Pořád dokola...

V manželovi jsem oporu neměla, babičky byly a jsou hooodně daleko, byla jsem na vše sama a k tomu hyperaktivní první synáček s lehkou mozkovou dysfunkcí, který spotřebovával 150% mé energie a pozornosti. Kladla jsem si otázky, jestli mám právo prvního syna (šikovného, chytrého, zvídavého) víceméně "odepsat" a přestat se mu věnovat kvůli nemohoucímu bráškovi - bez vyhlídky, že se to zlepší. Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu fyzicky i psychicky. Zase - nejde o pár dní či týdnů, ale napořád! Co až nebudu moct? Co když budu nemocná? Kdo se postará?

Nakonec se to vyřešilo samo přirozenou cestou... ale bylo to dost těžké to vše unést. Jedno vím jistě - kdybychom měli toho prostředního postiženého doma, tak bychom si nikdy nedovolili pořídit další dítě, protože by to prostě nešlo. Po odchodu toho malého a poté, co jsme se dali trochu dohromady fyzicky a psychicky, k nám ale do rodiny přibyl třetí zdravý a krásný synáček. Jsem za oba své zdravé kluky moc vděčná a na toho prostředního vzpomínám s láskou.

Sem do debaty to píšu proto, že dávám k úvaze myšlenku, o níž jsem hodně přemýšlela: Kdo si nechá postižené dítě, už si potom nejspíš netroufne na pořízení dalšího zdravého miminka. A tak nevím, jestli přece jen není lepší, když se nějaké těžké postižení "vyřeší" co nejdřív ... a pak může přijít další zdravé miminko.

Píšu to sem s vědomím, že se mnou určitě některé nebudete souhlasit. Já jsem ale nesmírně vděčná za toho třetího chlapečka, který by býval nebyl, kdyby žil jeho starší brácha...

Kdo to může spravedlivě posoudit? Věro, Tys na jednom místě citovala z Bible. Dovol, abych taky připomněla jeden biblický citát: "Nesuďme, abychom nebyli souzeni".