Že spustím nějakou lavinu diskuze okolo tématu jsem po svém posledním článku na Rodině "Po jedenácti porodech" tušil. Jsem tomu rád, že to tak je a že většina reakcí se týká tématu článku a ne jeho aktérů, o což nám nešlo. Když říkám "nám", myslím tím mě i manželku. U každého článku, který napíšu, je moje žena první korektorkou. Jestli jsem pod článkem podepsaný já, je to tím, že manželka nemá ráda počítač a nerada i píše. Původní profesí je grafička, takže pokud má čas, raději maluje. Protože se v některých reakcích, ať už pozitivních nebo negativních (za všechny děkujeme) objevily dotazy ohledně naší rodiny nebo představy o ní, které jsou jí dosti vzdálené, dovolím si pro ty, kdo o to stojí, o malý exkurz do našeho světa.
Bydlíme s manželkou od svatby na větší hospodářské usedlosti na samotě (bývalý větrný mlýn) na kopci uprostřed polí a luk nad Hanou na úpatí Drahanské vrchoviny. Okolí a příroda kolem je ideální prostředí pro děti jakéhokoli věku. Já pracuji jako ředitel menší neziskovky, manželka je středoškolská profesorka. Nejstarších pět dcer vystudovalo nebo v současnosti ještě studuje na vysoké škole, další tři jsou na střední, zbytek ještě na základní škole. Všechny děti hrají na nějaký hudební nástroj, ty co jsou po mámě, jsou šikovné výtvarně. Finančně rodinu zvládáme jako většina průměrných rodin v tomto státě. Dva průměrné platy a běžné přídavky, žádné zvláštní sociální dávky. Jsme už dest roků na svých jedenácti dětech a další eventuální děti už budou pouze naše vnoučátka. Co se týká domácích prací a povinností, je to pohodové právě s více dětmi než s jedním nebo dvěma. Samozřejmě až odrostou, protože do té doby je to záhul, hlavně pro mámu. Denní rozpis velkých domácích prací - nákupy, jídlo, topení, vaření, nádobí, vysávání, mytí apod. přidělí každému z našich dětí maximálně jednu práci denně a někdy ani to ne a máma má tu výsadu, že může vykonávat většinou už jen supervizi, poslouchat s šálkem čaje, jak Terezka šmidlá na housle, zkoušet Vítka z dějin umění nebo hrát s Bětkou žolíka. Jak mít nebo nemít děti víme, v tom byly rady některých opravdu mimo mísu, ale děkujeme přesto za názor. Velkou rodinu nemáme programově. Zvolili jsme si životní styl, který nám vyhovoval, měli jsme dost místa v krásném přírodním prostředí, měli jsme pocit, že máme dost sil a přiměřené množství peněz, abychom mohli mít víc dětí. Výsledek je, jaký je a i kdybychom mohli měnit, nechali bychom věcem i dnes nejspíš stejný průběh.
Luboš Nágl
P.S. Pokusím se slíbit své ženě modré z nebe a snad se mi ji podaří přesvědčit, aby někdy napsala něco v tom smyslu "Jak to vidí máma".