Ahojky,
jmenuji se Lucka a cukrovku mám od 6-ti let,teď mi bude 15. S cukrovkou se dá žít. Ale nejdřív bych vám chtěla říct, jak vypadaly moje začátky a jak sem ji vlastně dostala.

Když sem chodila do první třídy, tak sem se začalo v noci počůrávat, na to si moc dobře vzpomínám. Měla seˇm velkou žízeň, ale hlavně před spaním. A v noci sem se zase počůrala. Pamatuji si jak sem si vždycky říkala nesmím se počůrat. Někdy to zabralo. Když o mně začala mít mamka s taťkou strach, tak se mnou šli k naší paní doktorce, ta nám řekla ať jí zítra doneseme ranní moč. Já se ráno vyčůrala, a šla do školy. Ve druhé hodině se ozvalo ťukání a ve dveřích se objevil taťka. Nevěděla sem co se děje. A tak sem se na něj usmála. On poprosil naši učitelku o slovíčko a vysvětlil co se děje. Potom mi řekl abych se sbalila a šli jsme. V autě seděla mamka a tvářila se smutně.
Já si sedla do zadu na sedadla a divila sem se že je vedle mně kabela. Sestra zatím byla ve školce. Mamka mi vysvětlila že pojedem nachvíli do nemocnice. A já s toho měla radost. To sem ale nevěděla oč jde. A nejvíc mně potěšilo to, že mně sestřička učila si píchat inzilín a večer přišla (o půl osmé) a řekla že si zasloužím odměnu, tak mi donesla banán. To mně potěšilo, ale pak mi druhou večeři nosili každý den.
Mamka se zatím s taťkou vše učili a měli o mně strach. Když sem přišla do školy, tak mně učitelka posadila za Věrou, ale navěděla sem proč. A potom sem pochopila že má taky cukrovku. Teď sme spolu nejlepší kámošky a neuděláme bez sebe krok.
A ještě jedna věc, moje sestra v jedenácti letech taky dostala cukrovku, takže sme diabetická rodina (teď jí je 12), ale nejzajímavější je to, že nikdo jiný v rodině cukrovku nemá.
Teď už sem se s tím srovnala, a vím že cukrovka je zatím to nejlepší co mně mohlo potkat, jelikož jsou horší věci.