Taky jsem trpěla, když syn chodil do školky. Taky vybočoval, nemá sice poruchu pozornosti ani jiné oficiální problémy, ale stejně byl vždycky v praktických věcech poslední, učitelky MŠ mi dokonce doporučovaly z toho důvodu odklad školní docházky. S dětmi si neuměl hrát, bylo se na něj díváno dost divně, když si dovolil místo hraní se stavebnicemi jen tak třeba chodit po místnosti (co na tom, že si právě hrál na lokomotivu) - prostě po místnosti se nechodí a basta. Až poslední půlrok se nám zadařilo vykřesat si ve školce pro něj trochu příznivnější přijetí - to když si tam donesl deštičky se štouskem svých výtvorů, hlavně jakýchsi minipovídek a seznamů čehosi (nákupy, jízdní řády a tak:-)). Asi se to zalíbilo - směl si pak brát papíry a psát si tam nějaké své věci...
Ve škole to zpočátku vypadalo přijatelně - konečně učení, na které se syn jen jen třásl. Pak ho tam děti opravdu jen kapku počochnily - a ouvej, Luboš se začal bát. A už zase vybočoval; jeho strach byl totiž neúměrně velký jeho zážitku - a on v tu chvíli potřeboval přesně to, co mu tato škola odmítla poskytnout - pocit bezpečí. Přestávky si prostě mají užít děti bez dozoru, samostatně - všechny problémy si mají vyřešit hezky samy mezi sebou. Hlavně aby pedagogický dozor měl možnost si vypít svoje kafíčko:-(. Co na tom, že tam měli dítě, které se prostě neumělo samo vypořádat s nastalou situací. Pak jim začal zdrhat na toalety (teda - o těch přestávkách, kdy byli bez dozoru ve třídě). A zase - hlavní starostí školy bylo - aby dělal to, co se má, resp. nedělal to, co se nemá. Jak se s tím vypořádá on, a jestli on bude v pohodě, to jaksi nezajímalo:-(.
Školu jsme v pololetí změnili. A ejhle - najednou je možné zajistit dětem bezpečí. Najednou je možné přijmout mezi sebe bojácné dítě. Najednou je možné dokonce i učit spolupráci, čímž se dosud u mého syna nikdo nezabýval (a že to potřebuje jako sůl). Jenže - není to zadarmo. Je to patnáct kilometrů daleko, a protože nemáme možnost vozit ho denně autem, je třeba vozit ho denně tam a zpět vlakem. Což bylo v pohodě první tři měsíce. Pak jsem se cestou do školy sesypala. Byl to astmatický záchvat - ale to nikdo v první chvíli nevěděl. Každopádně jsem měla na pár měsíců utrum s ježděním přetopenými lokálkami: musely nastoupit babičky, doplňující tak píli mého manžela. Když jsem konečně dostala vhodnou medikaci a už jsem mohla začít jezdit, zase přišla další pohroma: Luboš si nezvykl včas usínat; prostě nemůže spát. Spí málo, je dost unavený, ani na to učení už se nesoustředí s takovým nadšením, s jakým se v předškolním věku sám od sebe učil čísla a písmenka... Přidává se úzkostnost pramenící bůhví z čeho, "klepající se svět" před očima... Zoufale se snažíme sehnat byt v místě jeho školy. Ale není to jednoduché, nemůžeme si prostě jen tak nějaký koupit, protože máme velmi málo peněz (respektive nemáme žádné)...
Oč jednodušší by bylo, kdyby prostě do všech škol po republice mohli přijít tak osvícení, vyrovnaní a věcí zaujatí pedagogové, jako jsou v té současné synově škole! Je nespravedlivé, že individuální přístup a vůbec vhodné zacházení není dostupné každému dítěti!