Dne 21. listopadu se mi díky lékařům a sestřičkám na Bulovce narodila nádherná zdravá holčička. Pojmenovali jsme ji s přítelem Katherine Rose. Kvůli určitým zdravotním komplikacím z mé strany se jednalo se o plánovaný císařský řez. Několik týdnů před porodem jsem začala do nemocnice docházet na pravidelné kontroly k jednomu lékaři. S ním bylo dohodnuto, že bude u porodu. Porod sám o sobě byl docela divný zážitek. Do nemocnice jsme spolu s přítelem dorazili 20. listopadu ráno a zazvonili na zvonek „porodní sál“. Ujaly se nás velmi milé sestřičky. Napojily mne na monitor a mezitím vyplňovaly spoustu formulářů. Pak jsem se převlékla do nemocniční noční košile a županu a přesunuli jsme se do třetího patra do mého pokoje. Měla jsem moc hezký nadstandartní pokoj (800,- Kč/noc) s vlastní koupelnou, sprchou, WC, dvěma křesýlky, stolečkem, lednicí a televizí. Přítel odpoledne odešel domů a já jsem odpočívala. Na noc jsem dostala prášek na spaní, abych se uklidnila a trochu se na ten velký den vyspala. Druhý den ráno za mnou na pokoj přišel přítel a pak jsme jen čekali až se uvolní porodní sál. Byli jsme oba velmi nervozní. Po desáté hodině mne ještě naposledy napojili na monitor, aby zkontrolovali, zda je miminko v pořádku. Pak jsme se odebrali do přízemí do čekacího pokoje u porodního sálu. Dostala jsem vypít nějaký velmi slaný nápoj. Sestřička se mě chystala oholit, ale ušetřila jsem jí práci, protože jsem to udělala sama den předtím. Klystýr mě bohužel neminul, ale nebylo ani trochu nepříjemné. Horší bylo zavedení cévky na odvádění moče. A také zavedení jehly do žíly kvůli infuzi. Přítel chtěl být přítomen u porodu, tak se musel převléknout do zelených kalhot, košile, čepičky a roušky. Asi po půl jedné jsem mohla jít na porodní sál. Anesteziolog se postaral o epidurální anestezii. Zavedení jehly trochu bolelo, ale dalo se to vydržet. Po chvilce jsem pomalu přestávala cítit nohy i oblast okolo břicha. Od prsou dolů byla postavena zástěna. Přítel seděl v rohu místnosti, tak, aby na celou operaci dobře viděl. Když se lékař ujistil, že na břiše necítím bolest, ale pouze tlak, mohlo vše začít. Zanedlouho jsem ucítila, jak lékař tlačí na mé břicho a brzy jsem uslyšela tenký hlásek naší holčičky. Jen letmo jsem ji zahlédla než ji odnesli pryč. Hned ji ale přinesli zpátky a položili mi ji tvářičkou na moji tvář. Přiložení nebo držení miminka po dobu šití, jak se píše v knihách o těhotenství, nebylo dost dobře možné. Šití trvalo asi půl hodiny. Mezitím přítel holčičku vyfotil a pomazlil se s ní. Také hned udělal několik fotek. Mne převezli na jednotku intenzívní péče, kde jsem byla až do příštího dne. Musím říci, že sestry tam nebyly moc příjemné. Musela jsem pokaždé prosit, aby mi dolily čaj nebo něco podali. Mohla jsem hýbat jen pravou rukou. Podařilo se ale mi vyndat si z tašky mobil a posílat tak zprávy všem známým. Až do večera jsem necítila nohy. Když anestetikum přestalo fungovat, ucítila jsem obrovskou bolest na břiše, která nepřestávala. Pravidelně mi dávaly injekce proti bolesti a v levé ruce jsem měla infuzi. Z břicha mi trčely dvě hadičky, které odváděly veškeré nečistoty do lahví. Večer jsem poprosila, jestli by mi mohli přivézt ukázat moji holčičku. A dočkala jsem se. Nemohla jsem se na ni vynadívat. Sestřička z novorozeneckého oddělení u mě strávila asi půlhodiny a trpělivě se mi ji snažila přiložit k prsu. Ale ona spala a moc nejevila zájem. Nakonec se to podařilo. Byl to zvláštní pocit. Noc jsem přečkala ani nevím jak. Dopoledne přišla rehabilitační pracovnice a před tím než jsem vstala z postele, jsem musela opatrně procvičit nohy. Vstala jsem s pomocí dalších dvou sester a musela jsem u umyvadla umýt. Kolem oběda mne převezli do třetího patra do mého pokoje. S pomocí sestřičky jsem se dobelhala do sprchy. Pak přišel můj přítel. Nechali jsme si přivézt holčičku a zbytek dne jsme strávili ve třech. Každé miminko mělo svoji oranžovou postýlku na kolečkách. Oblečené bylo jen do nemocniční košilky a zabalené do zavinovačky. Na noc si holčičku odvezly na novorozenecké oddělení. Měla jsem strach, aby ji tam třeba nekrmily z láhve a ona by pak nechtěla sát z prsu. Ale řekly mi, že miminka první dva dny vydrží nepít, protože mají zásoby z bříška. Tak jsem se uklidnila. První tři noci holčička strávila na oddělení, protože vzhledem k hadičkám, jehle v ruce, kterou mi do žíly vstřikovaly antibiotika a hlavně kvůli dosti bolestivé ráně na břiše, jsem jen s obtížemi vstávala z postele a nebyla jsem schopna se o ni pořádně postarat. Poslední dvě noci jsem ale strávily spolu. Bylo to náročné a moc jsem toho nenaspala. Při jednom z prvních kojení mi sestra holčičku přivezla a řekla, ať si ji pak někdy přiložím a odešla. Moc mi to nešlo. Tak jsem se sebrala, naložila holčičku do postýlky a odvezla ji na oddělení, kde jsem požádala jinou sestřičku o pomoc. Ta mi velmi ochotně vysvětlila a ukázala, jak správně kojit, jak odstříkavat mléko a jak se starat o prsa. Každý den se chodilo na oddělení miminka koupat. Tam mi sestřičky zase všechno ukázaly a vysvětlily. Návštěvy na pokoji jsem mohla mít kdykoli a jakkoli dlouho, což byla velká výhoda. Televize i lednice taky přišla vhod. Nemocniční strava nebyla nic moc, ale po císařském řezu se musí začít jíst opatrně. Měla jsem vždycky hrozný hlad, tak jsem byla ráda za každé jídlo. Pátý den po operaci jsem se s lékařem dohodla, že me pustí domů a že na vyndání stehů přijdu sedmý den. Před odchodem byl krátké setkání s dětskou lékařkou, která nám řekla základní věci, co dělat a nedělat s miminkem. Můj přítel už čekal s oblečením a autosedačkou. Holčičku jsme oblékli, zabalili do deky a rychle pospíchali domů. Ještě jsem se rozloučila se sestřičkami, které měly služby a dala jim na památku fotku naší holčičky. Mají ji na nástěnce. Katherine Rose je dnes deset dní a dělá nám jen samou radost.
Chcete-li se dovědět nějaké další podrobnosti, napište.
Předchozí