Náš nejmladší začal chodit do školky, kde ve vedlejším pavilonu jsou mentálně i fyz. postižené děti a z druhé strany fyz. postižení dospělí - většinou na vozíku. Nějak mě to nezaráželo a od svého staršího syna jsem věděla, že do pavilonů chodí děti ze školky hrát si společně s postiženými dětmi a povídat si s postiženými dospělými. Vždy jsem je zdravila, ale náš nejmladší zarytě mlčel a pozdravit nechtěl. Až to nevydržel jeden pán na vozíku, kterého jsme vídávali dost často a zeptal se syna - chceš svézt? On chtěl a byl moc rád. Pán mu říkal, že ho porazilo auto a že už se nikdy nepostaví na nohy. Od té doby pokaždé, když někoho vidí na vozíku, tak se ptá - taky tě porazilo auto? Jenže jednou se mi vytrhl a přiběhl k mentálně postiženému chlapci na kočárku a než jsem stačila překvapeně cokoli udělat, dotyčný po něm chňapl a kousl ho do ruky. Ještě víc mě zarazilo chování maminky, která přímo zařvala - máš si toho hazlíka hlídat, mrcho.
Mrcha jsem byla já a hajzlík můj syn. Tato maminka mi moc láskyplně nepřipadala. Chápu, že se její chlapec mohl vylekat, či mohl být i agresivní, ale tohle mě dost zarazilo. Bohužel, syn po návratu z nemocnice už nedokázal vstoupit do areálu školky. Teď se bojí jakkoli odlišného dítěte, i barvou kůže. Chodí do jiné školky a dětskému psychologovi, který mi řekl, že tato příhoda ho těžce poznamenala a že se uvidí, zda tu hrůzu z odlišných dětí dokáží odstranit. Obávám se, že jeho strach spíš způsobila ona dotyčná maminka svým chováním, než ten chlapec kousancem.
Myslíte si, že tato maminka poskytuje svému synovi to nejlepší?
Já vím, o tomhle se moc nemluví a nehodí mluvit, jde přece o postižené dítě. Ta dotyčná maminka mi připadala, jako naštvaná na celý svět. A asi byla.
I takoví rodiče se starají o své postižené dítě - všemi opuštění, kteří jsou na péči o své dítě navždy sami. Ne jen ti "šťastní", kteří mají podporu rodiny a okolí a berou to jako životní výzvu.