Pro Věru,
jak tak čtu tvé nárory musím se smát. Velice dobře se polemizuje na tema kdyby se mi to stalo tak bych se chovala tak a ne jinak! :-)) Nikdy nikdo neví jak by se zachoval v té dane situaci dokud se v ní neocitne.
Možná jsem nebyla jiná ....
Dnes máme 15 měsíčního syna s DS, nevěděli jsme že bude postižený, testy byly v pořádku. Je to naše sluníčko a vím že dnes už bych ho nedala, ale na druhé straně vím že život bude mít težký a to z jednoho prostého důvodu ..... lidé jsou zlí a rádi ubližují, neříkám že všichni ale je jich dost. A já svého syna nebudu moct chránit na každěm kroku. Nejedná se mi o to, že já se objetuju a budu se starat do smrti o Své dítě, ale o to že on bude ten kdo nikdy nebude moci vést plnohodnotný život. Co mu řeknu až se mě zeptá proč je jiný? Proč nemůže mít rodinu? Proč nezvládne některý věci? Kdo bude více trpět já nebo on?
Právě čekáme druhé dítě, podstoupili jsme všechny testy i amniocentézu a řeknu ti to upřímně, kdyby byl jen náznak že druhé dítě je postižené jdu na umělé přerušení a můžeš si o tom myslet co chceš.
Irča