Já vůbec nechápu, jak můžete napsat, aby se toto vyšetření mělo vynechat. Vždyť to nezjistí jen vady typu Down, ale také roštěp páteře a jiné. A jak jste napsala, po špatných výsledcích vám doporučí amniocentézu, ale tu můžete odmítnout - je to jen vaše volba.

Když jsem otěhotněla, honili mě po genetice, protože moje sestřenice se narodila s Downovým syndromem, naštěstí tripltest vyšel v pořádku, můj gynekolog mě celé těhotenství kontroloval a dcera je krásná a zdravá. Ale moc dobře vím, jaká oběť pro celou rodinu to je, nechat si a vychovávat postižené dítě. Je to starost a zodpovědnost na celý život a hlavně i po smrti rodičů dítěte se o něj musí někdo starat (někteří se dožívají i vysokého věku), takže přechází zodpovědnost na sourozence a jejich rodiny, což pokaždé není možné - můžou být špatné vztahy, apod. A potom postižený člověk skončí v ústavu, což je pro něj absolutně hrozné.
Hodně lidí by tuto životní situaci nezvládlo a hlavně je mnoho postižení, kdy stejně dítě nedonosíte nebo přežije jen krátkou dobu po porodu (pokud se narodí živé) a toho můžete být ušetřena. Podle mě je to mnohem větší psychický šok porodit dítě, které je mrtvé nebo vám zemře během několika hodin či dní, než když v počátku těhotenství kvůli poškození přerušíte a můžete se snažit o další miminko. Věřím tomu, že i tak to musí být pro maminku velmi těžká volba. Moje kamarádka měla miminko s těžkým roštěpem páteře a vím, jak to bylo hrozné, ale dnes mají krásnou dvouletou holčičku.

Takže prosím, neraďte někomu, že má vynechat test, který u většiny maminek vyjde dobře a maminka může být ve věším klidu a více se těšit na to svoje miminko. Copak není důležité, aby byla budoucí maminka v pohodě? A když už dojde k něčemu špatnému, není lepší začít znovu než se celý život třeba trápit a obětovat?
Je to jen můj názor, ale podložený zkušeností z vlastní rodiny. Sestřenice je sice úžasná, je s ní legrace a všichni jí mají rádi, ale pořád je to dítě, i když je jí 30 let.