Je mi líto, že na světě existují lidé, kteří si neumí vážit dítěte a jeho osobnosti. Jsem ve školce teprve krátce, ale přesto vím, že každé dítě vyžaduje individuální přístup v chování. Nepopírám, že mám taky někdy chuť svého svěřenečka plácnout přes zadek, ale nemohu. Nejen, že je to neprofesionální a prostě nepovoleno, ale ani bych nechtěla, aby ze mě děti nakonec měly strach. Vždy si řeknu, že od toho jsou rodiče, aby naučili své dítě chovat se. Tím mám na mysli, když se na mě šklebí, neuposlechne ani po desáté, prostě ho nezvládám. Na druhou stranu, mám ve třídě jednoho klučinu, je to fajn kluk. Rostomilý, vnímavý, ale hyperaktivní. Víme to o něm, ale přesto je velmi těžké jej udržet. Bohužel se to ještě zhoršilo po narození sourozence. Je na něm vidět, že mu chybí to, jak se mu rodiče věnovali, když byl sám. A myslím si, že není řešení nepustit ho k mladšímu sourozenci. Připadá si pak odstrčený a když se jej na malého bráchu zeptám, odpovídá na půl pusy a vlastne o něm téměř nic neví. Je to škoda. Když pak příjde do školky, nejraději by se ke mě přitulil a chtěl, ať se věnuji jen jemu. Bohužel to nejde, mám tam dalších 20 dětí...