Velmi pěkný a pravdivý dopis,souhlasím s vámi!Já jsem byla dlouho sama,než se narodil bracha,ale bohužel od male byl uzavřený,nesportovní,málomluvný a pokračuje to dodnes a to mu je 22 let,jsem o 8 let starší a strašně jsem se na sourozence těšila,já potřebuji kolem sebe lidi a společnost,pohyb,..Bohužel díky vlastnostem mého bratra jsem se cítila a stále cítím na co sourozenec,včdyť si vlastně nemáme,co říci a to ani teď .Pořád jsme se teď i s manželem snažili,ale marně!Své dítě vedu ke sportu,blíž k lidem,dětem,do společnosti,k povinosti.Druhé dítě chceme,ale chci se mu věnovat,tak jako mé dceři,aby nebylo v nevýhodě!Zatím se to daří,nenílakomá,poděkuje,uklidí si hračky a taky ji nechávám prosadit sama sebe venku k dětem a nemíchám se do toho,což matky s více dětma do toho pořád strkají nos,taky dokážem s manželem udělat se sebe pěkného kašpara.