Ahoj.
už toho tady bylo řečeno opravdu hodně, ale ráda bych něco dodala. (nečetla jsem úplně vše, tak se možná i budu opakovat po jiných)
Loni jsem čekala svého syna. Vzhledem k mým zdrav.problémům, rentgenu a lékům, co jsem musela podstoupit s tím,že stejně jsem neplodná a tudíž je to pro mé budoucí dítě, nastala amniocentéza. Žádný test, rovnou odběr. Není to nejlepší pocit, ale fyzicky snesitelnější, než psychicky. 2měsíce úvah, co pak. 2dny po odběru, dřív než přišli výsledky, se miminko poprvé pohnulo. Brečela jsem dojetím a ještě víc strachem, co pak. Vím, že mám dost problémů sama se sebou. Se svými zdrav.komplikacemi. Neomezují mě v životě, ale také mi ho neudělají hezčí. A mít postižené dítě? Snoubenec to nechal na mě.Má volba. On že mě bude podporavat tak či tak. Strachy jsem nemohla snad ani spát. I pak, když jsem se na své 23.narozeniny přesně, dozvěděla, že čekám vytouženého chlapečka a že je zdravý, nepřestala jsem se až do porodu bát. Měla jsem 12 ultrazvuků, navštěvovala 2 pracoviště najednou a nakonec porodila až po vyvolávačce 13 dnů po termínu. Syn měl "jen" přesušenou kůži popraskanou do krve. Dnes je mu 6měsíců, váží 8,6kg a odpovídá 8měsícům ve vývoji. Leze, žvatlá, sedá si. Nevím, co bych tenkrát udělala a nevím, zda příště mě nečeká to samé. Ale vím, že při pohledu na ostatní se osypu strachy.
To hlavní, co chci říct, a omlouvám se za odbočení, je to, že znám ženu, co šla na potrat. Nikdy, i když má te´d 2 zdravé děti si to neodpustila. Tehdy to bylo nej řešení. Nejspíš. To riziko tam bylo velké díky dědičnosti. Ale přesto si to i dnes vyčítá a vím, že často brečí. Jen láska manžela jí pomáhá pochopit to, čemu já věřím už dávno. Jen díky tomu má dnes další 2 děti. S postiženým dítětem by si to už určitě neriskla a hlavně, nemohla dovolit!!! a i kdyby, musela by všechnu péči a čas dát postiženému dítěti a ty zdravé by tím trpěli. Nesuďme tudíž nikoho za to, že ulehčí žití sobě a své rodině. Děláme to všichni.Jen každý něčím jiným.