Ahoj Miško a ostatní
pokud se týká nástřihu a podobných radostí, tak asi moc záleží na konkrétním porodu, na konkrétní matce a případných problémech dítěte. Jsem názoru, že pokud není ohroženo dítě, neměl by se nástřih dělat. Je to pro maminku pohodlnější, ale....
Rodila jsem 2x a mohu trochu posoudit rozdíly mezi nastřižením a nenastřižením. Poprvé (v r. 1988) se se mnou nikdo moc nebavil. Vše proběhlo podle metody "studený klystýr". Při nástupu do porodnice se mně zeptali, kolikátý porod to je a jak dlouho a po kolika minutách mám bolesti. Po mojí odpovědi, že rodím poprvé a mám pravidelné stahy asi hodinu a to po 5 minutách reagovali způsobem "aha, ta nám tady bude do večera, na všechno je času dost" a začali sepisovat papíry. Nikdo mne ani neprohlédl a po papírech mne nechali ulehnout na vyštřovací stůl. Myslela jsem si, že konečně přijde doktor, ale chyba lávky - aniž mi co řekli, udělali mi nálev. Byl to docela šok, a hlavně to pomohlo kontrakcím, takže když mne po asi 20 minutách žákyňka tupou žiletkou "holila", měla jsem takové stahy, že jsme se obě bály, že mne pořeže.
Teprve potom mne viděl lékař, který konstatoval "no to se nám to rozběhlo" a položil mne na hekárnu. S pokynem ležet odešel a nikdo se o mne nezajímal asi hodinu. Ležet jsem nevydržela, chodila jsem a prodýchávala stahy v předklonu a při tom mne "přistihla" sestra, která šla okolo dveří. Vynadal mi a na moje sdělení, že ležet nevydržím, mi řekla, že u prvního dítěte to nebude tak prudké. Pro doktora jsem si musela dojít po dalších 15 minutách, kdy jsem se bála. že na hekárné porodím sama. Pochopitelně mi opět vynadali a sdělili, že si předávají směnu a až to udělají, přijde se na mne paní doktorka podívat. Přišla a okamžitě mne hnala na sál. Pochopitelně po vlastních. Ta hrůza, že se dítěti něco stane, to bych nikomu nepřála. Sotva jsem se vyplazila na porodní lůžko, doktorka mne nastřihla a dítě bylo venku. Trvalo to vše (od přichodu do porodnice po porod dítěte) asi 2 a půl hodiny, od okamžiku, kdy mne probudily první stahy asi 3,5 - 4 hodiny. Nebyla jsem ani vyčerpaná, že bych nespolupracovala, ani mimi nebylo velké, že by neprošlo, nebyly žádné komplikace a když jsem se ptala, proč nástřih, zda bylo dítě nějak ohroženo, tak se na mne dívali, jako na UFO. A dítěti prý nic nehrozilo.....Nástřih mne bolel, nemohla jsem asi měsíc sedět, menstruace pro mne byla asi rok utrpením (aprvní den stále pobolívá) a styk asi 3 roky bolel. Tolik k mrzačení či nemrzačení.....
A k odnášení dětí - dceru si vzaly sestry, aby prý na porodním sále nerušila další porody a přes moje upozornění, že má dlouhé nehty mi ji dali na pokoj spoškrábadou tváří. Jizvu má dodnes!
Při druhém porodu jsem přišla do porodnice o týden dopředu (díky umělému oplodnění mne brali jako rizikovou a podle místního gynekologa jsem přenášela, tudíž hospitalizace nutná. Marně jsem mu vysvětlovala, že mi medikací protáhli cyklus a tudíž VÍM, že jsem otěhotněla ne 14., ale 22. den cyklu a NEPŘENÁŠÍM.)
Vybrala jsem si porodnici ve Strakonicích (můj první porod hrůzy byl v Klatovech - pozor, před 13 lety, jak to tam vypadá teď, nemohu soudit!!!!) a tam jsem jim sdělila, že jsem se oholila doma. Na klystýru trvali, ale alespoň mi řekli, co, kdy a proč. Manžel byl u porodu, takže nenastal ten děsivý okamžik, že bych měla pocit, že musím rodit a nikde nikdo. Při první prohlídce sice sestra sdělila manželovi, ať jde za dveře, že "podívá, jak to postupuje", ale na naši reakci, že on se rád podívá také jen pokrčila rameny a nechala ho v místnosti. Okolo dveří se "protáhla" co 5 - 10 minut s dotazem, zda je vše OK, ale relativně nás nechávala v klidu. Stahy mi začaly o půlnoci a dcera se narodila ve 3:30, takže porod trval zhruba stejně dlouho, ale v tomto případě jsem na porodním sále byla asi 40 minut, než byla dcera na světě. Byl tam starší pan doktor (vlastně by se patřilo napsat PAN DOKTOR), který mne uklidňoval, po každém stahu pohlédl na monitor a řekl : "miminko je v pořádku, nespěchejte maminko, máte čas." Kdo to nezažil, neumí si představit, jak uklidní to prosté sdělení, že dítě je v pohodě. Když se začala hlavička tlačit. opatrně ji objížděl prstem, aby jí pomohl ven a v okamžiku, kdy měl pocit, že už to půjde, řekla "a teď se do toho opřete, maminko, a máte to za sebou."
Jednal se mnou jako se soudnou osobou, která ví, že musí dítěti pomoci na svět a on u toho je, aby řešil případné problémy.
Dcera vážila 3,65 Kg (o 35 dkg více, než ta první) a já nebyla ani nastřižená, ani natržená. Po porodu mi dceru dali k prsu, nechali mne i muže, abychom se jí dotýkali a když si ji pediatr bral na prohlídku, pozval muže sebou. U mne mezi tím došlo k porodu placenty a když si táta malou přivezl v pojízdném lůžku zpět na porodní sál, byli jsme dvě hodiny spolu v klidu všichni tři. Nabídli nám pití či možnost něco malého sníst. Také otci navrhli, zda se nechce protáhnout či si odskočit, že tam se mnou sestra počká. Hodnotím hlavněvelice lidský přístup.
Dvě hodiny po porodu jsem šla na pokoj po svých, stavila se ve sprše a manžel byl po tu dobu u malé.
Při ranní vizitě ( v 7:30, tedy 4 hodiny po porodu) se doktorka divila,že jsem rodila, že na mně není nic vidět a po propuštění - 4 dny po porodu - jsem jezdila na kole. Takže se mi ta trocha "trápení" při samotném porodu velmi rychle vyplatila.
Znovu podotýkám, že bezpečí dítěte je i pro mne nadevše. Ale po svých dvou celkem neproblémových porodech bych radila: dobře vybírat předem porodnici, jít se tam informovat, podívat, poptat se mamin, které tam rodily a sebou k porodu vzít někoho, kdo za naše "práva" rodit tak, jak chci a jak mi předem slíbili, bude "bojovat" i ve chvílích, kdy se rodičce na toto nedostává sil.
Přeji co nejpěknější vstup do života vašim mrňatům a co nejpohodovější porod vám
Simča