Nazdárek, co se dudlání i odvykání týče zabrali mé děti celé spektrum. Nejhorší byl dnes 16-ti letý. Dodnes mi běhá mráz po zádech z akce, kdy jsem se u prvního dítěte zachovala hůř, než matka třetího z článečku rozdíl mezi prvním, druhým..
Odjeli jsme s 2 letým prckem na akci pro vysokoškoláky - cca 100 lidí v chatkovém táboře, bez auta, 10 km od civilizace. Naše mládě už mělo dudlík jen na spaní a doma už se nám tu a tam zdařilo usnout bez něj.Během soboty se nám povedlo všechny dudlíky zlikvidovat - dva ztraceny během tůry, třetí skončil večer rukou majitele v ohni. K ránu už to vypadalo, že nás zbytek tábora zlynčuje - ona tolerance k dětem je jedna věc a pokusy o spánek za zvuku něčeho mezi lodní sirénou a cirkulou druhá. Dopoledne proběhl nějaký program, náš mladý u něj nabral sílu a odpoledne jsem zjistila (měla jsem pocit, že mám halucinace), že kolem mne proběhl kamarádův jezevčík a má na krku přivázaný DUDLÍK. Takový kulatý hrkací - proto mu ho místo rolničky dali na krk. V tu chvíli se mi zatmělo před očima, servala jsem dudlík psovi z krku, hodila ho do kotlíku, kde se vařila voda na čaj a ucpala konečně pusu dítěti, které už jsem měla chuť přiškrtit i já. Byl mi úplně jedno původ kýženého předmětu a mám pocit, že kdyby dítě trvalo na tom, že si ho budou se psem půjčovat a nebude u toho ječet, souhlasila bych.
Je pravda, že i potom nebylo odnaučování úplně jednoduché - nakonec dudlíky "dal" miminku, které jsme slyšeli plakat v okně protějšího domu - bylo tam jen na návštěvě, pak už neplakalo a mrňous byl sice pyšný, že klid je kvůli němu ale špatně spal asi měsíc - ale PSÍ DUDLÍK byl nejhorší.

Dcera dudlila asi rok, dudlík pokud vím vyměnila za nějakou hračku o které jsme prohlásili, že není pro mimina a mimi se pozná, že nosí dudlík, jinak v poho.

Benjamínkovi jsem už v době moderní taktéž nakoupila dudlíky dle posledních lékařských a jiných doporučení. Nikdy je nechtěl a mne to vzhledem k jeho nezměrné uřvanosti pěkně štvalo. Sebevědomě jsem tvrdila, coby "zkušená" matka dvou starších dětí, že pokud dítě nemá hlad, nic ho nebolí, není v mokru, nenudí se...nemá důvod ječet. Omyl - naše zlatíčko se prohulákalo prvním téměř rokem života, protože jeho pravidlo znělo - pokud nespím (je nespavec), nejím nebo se se mnou někdo velmi aktivně nezabývá není důvod, proč bych neřval. Vzteklý a nezvladatelný, pokud nemá pocit, že šéfuje (je lev) je dodnes, ale to bezdůvodné řvaní skončilo, jakmile se začal sám pohybovat - je pravda, že za dudlík a ochotu pobýt alespoň 5 minut v ohrádce bych v té době dala duši.
Absence dudlíku měla ještě jeden dopad - nikdy se nenaučil pít z lahvičky. Pokud jsme potřebovali do něj dostat cokoli mimo mého mléka, muselo to jít lžičkou nebo z hrnku, až asi v sedmi měsících jsme objevili možnost použít alespoň třeba v kočárku "rychlouzávěry" - např. na Jupíku. Ty mu nepřipomínaly nenáviděný dudlík a napil se. Prsty necucáme, jako malý se ukojil, jako větší usínal u pohádky.
Jo a skus má nejhorší - tak nevím.
Blanka